𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

"Za co se vlastně omlouváš?" zeptal jsem se tiše a postavil se. Musel jsem přitom pustit Atsuhiho ruku, což mi zrovna dvakrát nepomohlo, ale...nechtěl jsem před svým otcem vypadat jako malé dítě. 

"Za všechno," odvětil. "Za to, že jsem nebyl u toho, když jsi vyrůstal. Za to, že jsem nebojoval víc, abych se s tebou mohl alespoň vídat," zamumlal a já naklonil hlavu na stranu.

"A proč jsi tedy nebojoval víc, když si to vyčítáš?" zeptal jsem se. Byli mi jasné, že všechny jeho odpovědi mě můžou bolet, ale...i tak jsem je potřeboval vědět.

"Nevím. Možná jsem chtěl zapomenout na tvou matku, nebo jsem si prostě jen nechtěl připustit, že jsem jí - že jsem vás - opustil. A navíc...Yasuo bylo mi osmnáct, když za mnou přišla se zprávou, že je těhotná. Zpanikařil jsem. Měl jsem tehdy velké plány do života a...být otcem do toho tehdy nepatřilo. Později jsem si vyčítal, že jsem ty plány nezměnil, ale čím více času uplynulo, tím jistější jsem si byl, že bys o mě ani nestál," vysvětlil potichu a já se musel zhluboka nadechnout.

"Stál bych o tebe," řekl jsem nakonec. Podíval se mi do očí a já neuhnul pohledem. "Každou noc jsem si představoval, jak se objevíš a vysvobodíš mě. Až někdy do svých patnácti let. Pak mi došlo, že upínat se na něco tak bláhového je nesmysl."

"Chtěl jsem přijít. Mockrát. Ale nedokázal jsem to," odpověděl a já pokrčil rameny. 

"Měl jsi to dokázat. Měl jsi mě odtamtud dostat a tvoje výmluvy, že ses bál, že o tebe nestojím mě moc nezajímají."

"Myslel jsem, že ti s matkou bude nejlépe," pokoušel se bránit, ale já zavrtěl hlavou. 

"Tak to ses spletl. Matka mě nenáviděla. A víš proč? Kvůli tobě. Protože jsi jí před lety opustil a protože jsem ti až nemožně podobný. Nenáviděla mě tak moc, že hned jak to bylo možné, zbavila se mě. Prodala mě. Mým jediným štěstím je, že mě prodala do jeho rodiny," mávl jsem rukou směrem k Atsuhimu. "Ale jak mohla vědět, jak se ti lidé chovají? Nemohla. Bylo jí to jedno. Bylo by jí jedno i kdybych skončil na nějakým trhu s omegama. A tys tam tehdy měl být a zakázat jí to. Tys tam měl být, protože kdybys byl, nic takového by se nikdy nestalo. Ale tys tam nebyl," vychrlil jsem ze sebe a pak se zhluboka nadechl. V jeho očích se zaleskly slzy.

"Je mi to líto Yasuo. Vím, že jsem tam měl být a nedokážeš si představit, jak moc mě mrzí, že jsem tam nebyl," zavrtěl hlavou a já se ušklíbl.

"Teď už je trochu pozdě. Nemyslíš?" 

"Já...ano. Je pozdě na to abych změnil něco, co už se stalo. Ale není pozdě na to, abych změnil co se teprve stane," řekl, ale já zavrtěl hlavou.

"Teď už stejně nemáš nejmenší vliv na to, co se se mnou bude dít. Jsem plnoletý a zasnoubený k tomu. Ty jsi nikdy do mého života nepatřil navzdory tomu jak moc jsem si to přál. A upřímně pochybuju, že do něj kdy patřit budeš." Ta poslední slova se mi říkala neuvěřitelně těžce. Vždycky jsem chtěl aby můj otce byl součástí mého života. Vždycky jsem si to přál. A teď, když přede mnou ten muž stál mě čekala srážka s krutou realitou. Přání a skutečnost nejsou to samé. A nikdy to samé nebudou. I kdybych nakrásně chtěl aby součástí mého života byl...kdoví jestli by to tak skutečně dopadlo? Dokázal mě opustit, když jsem se ještě ani nenarodil. Co by mu tak mohlo zabránit v tom opustit mě jako skoro dospělého. Nadechoval jsem se k další salvě výčitek, když někdo zaklepal na dveře.

Tiara se zvedl a otevřel je. Podle užaslého výdechu, který se z jeho úst vydral to byla vskutku nečekaná návštěva. 

"Je tady tatínek?" ozval se tenký hlásek a Tiara vrhl pohled do místnosti. Na Yiakinově tváři se vystřídalo několik emocí, než ode mě odtrhl zrak a podíval se na Tiaru.