𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙻.

Seděl jsem v autě vedle svého alfy a pozoroval krajinu, která kolem nás rychle ubíhala. Atsuhi se mi tak docela nesvěřil s tím, kam mě veze. Prostě mi oznámil, že někam jedeme. A tak jsem vedle něj seděl a zíral z okýnka.

Alfa se na mě co minutu pokradmu podíval, ale jakmile jsem k němu otočil hlavu, rychle zrak zase obrátil pryč. Když se to stalo po desáté, měl jsem toho dost.

„Tak fajn. Co se děje?" zeptal jsem se a natočil se k němu celým tělem.

„Ale nic," zamumlal a dál upíral zrak na vozovku, jako by byla magnet. Přimhouřil jsem oči a založil si ruce na hrudi.

„No něco teda jo. Od rána mě skenuješ pohledem, kdykoli se na tebe nedívám," odsekl jsem.

„Kontroluju, že jsi v pořádku," zabručel a já zvedl obočí.

„A co by se mi vedle tebe v autě asi tak mohlo stát?" nechápal jsem. Pokrčil rameny a dál se k věci nevyjadřoval.

„Za jak dlouho tam budeme?" zeptal jsem se, když jsem pochopil, že už na svou předchozí otázku neuslyším odpověď. „A kam vůbec jedeme?" dodal jsem a Atsuhi se uchechtl.

„Ty jsi ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," poznamenal a já se zaksichtil.

„Nejsem netrpělivý. Jen bych rád věděl, kam jedeme a kdy tam budeme," odporoval jsem a Atsuhi s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ještě chvíli vydrž Yasuo," zamumlal nakonec a já sice protočil oči, ale víc jsem stejně udělat nemohl.

Asi o půl hodiny později jsme zastavili doslova uprostřed ničeho. Před námi se nacházel menší kopec, na jehož vrcholku stálo několik stromů těsně vedle sebe a kolem dokola se rozkládala louka. Proč mě Atsuhi vzal zrovna sem jsem netušil ani co by se za nehet vešlo.

„Tam jdeme?" zeptal jsem se a kývl bradou ke stromům nahoře.

„Jo, přesně tam," vydechl alfa a nervózně se na mě usmál. Zvedl jsem obočí, protože tenhle úsměv k němu ani trochu neseděl.

„A tam už mi řekneš, co s tebou dneska je?" dorážel jsem a pozadu se vydal do kopce, abych na něj pořád viděl. Protočil oči a tentokrát jeho úsměv působil tak nějak správně. Ale neodpověděl.

„Vyprávěj mi něco," vybídl mě po chvíli a já naklonil hlavu na stranu.

„A co?" zeptal jsem se a srovnal s ním krok.

„Cokoli. Třeba nějaké tvé příhody z dětství," navrhl a já se zamyslel.

„Tak jo," pokrčil jsem nakonec rameny. „Ale nebudou moc veselé," upozornil jsem ho. Jen přikývl.

„Když mi bylo osm let, máma úplně ignorovala moje narozeniny. Tou dobou jsem o ní ještě měl nějaké dětské iluze a tak jsem si celý den myslel, že je to promyšlený plán, jak mě překvapit. Ale ani když jsem šel večer spát se nic nestalo. Tak jsem za ní došel do kuchyně a s mně vlastní nenápadností - takže jsem se jí v podstatě zeptal napřímo - jsem se pokoušel zjistit, jestli třeba na moje narozeniny nezapomněla. Ale asi po pěti minutách přestala krájet cibuli a zadívala se na mě. Asi nikdy se mi nepodaří zapomenout, co mi tehdy řekla. Doslova to bylo: Yasuo, vím, že si myslíš, že narozeniny jsou o tobě, ale už jsi dost starý na to, abys pochopil, že tak to není. To já jsem tě před osmi lety přivedla na svět. To já jsem přesně před osmi lety trpěla a přesně osm let už trpím tebe. A ty sobče mi za to ani nepoděkuješ. Takže dneska už na mě nemluv, pokud to nebudou slova omluvy nebo díků." povzdechl jsem si a zadíval se na nebe.