𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝙸.

Tiara své slovo dodržel. V úterý v sedm hodin stálo jeho černé auto před domem a on netrpělivě troubil na klakson. Protočil jsem oči a prolétl vstupní halou. Těsně přede dveřmi mě zastavil Atsuhi. Za posledních pár dní byl nabručenější a neustále mě skenoval napůl starostlivým a napůl naštvaným pohledem.

„Ježiš Atsuhi. Sedni si do kanceláře a dělej co potřebuješ. Ani si nevšimneš, že jsem pryč a budu zpátky," zamumlal jsem a on se na mě pochybovačně podíval.

„Fakt strašně se mi nechce tě tam pouštět," zamumlal a upravil mi klopy saka, které jsem na sobě měl. Odfrkl jsem si a založil ruce na hrudi.

„Tak zaprvé jsem plnoletý. A za druhé nejsi moje chůva. Jsi můj snoubenec," napomenul jsem ho a on zvedl obočí.

„To mi připomíná, že ti někde musím sehnat prstýnek," zamumlal a já se uchechtl.

„Měj se. Jak říkal Tiara, do devíti jsem doma," řekl jsem rychle, postavil se na špičky, věnoval mu rychlý, krátký polibek a vyběhl jsem před dům. Tiara se otráveně díval z okna a když jsem nastoupil, dokonce i stáhl obočí.

„Jdeš pozdě," vyčetl mi hned a já protočil oči.

„Promiň. Moje chůva lomeno snoubenec byl nervózní z mé nadcházející nepřítomnosti. Dokonce stál přede dveřmi jako bodyguard abych neodešel," vysvětlil jsem a zatímco jsem mluvil, vyjeli jsme z Atsuhiho pozemků. Černovlasý alfa vedle mě se uchechtl.

„Nesnesitelně majetnický?" zeptal se.

„Spíš chorobně úzkostlivý," opravil jsem ho.

Když jsme asi o dvacet minut později zastavili před obrovskou muzejní budovou, málem mi spadla brada. Co si tak pamatuju, tak jsem v ní byl jednou v životě. Nějaká školní exkurze ve druhé třídě. Museli jsme vchodem pro omegy a pustili nás jen k omezené části expozice, takže jsme vůbec nepochopili, čeho se to vlastně týká. Ale tentokrát jsem spolu s Tiarou - alfou, na kterého bych se jako druhák, bál i jen podívat - mířili přímo k přednímu vchodu. Nikdo mě neposílal zadním vchodem, nikdo se na mě nedíval jako na nucenou přítěž a nikdo se na mě nedíval, jako by mě pohledem svlékal. Příjemné změny, věřte mi.

„Pane Niobari, vítejte!" vykřikl někdo a Tiara se zastavil, aby potřásl rukou mně naprosto neznámému člověku.

„Profesore. Rád vás vidím," odpověděl můj společník s úsměvem a zrak onoho profesora se přesunul na mě.

„A kdo je tohle? K vám jistě nepatří," podotkl a já ztuhl. „Ne, omlouvám se, to vyznělo špatně. Myslel jsem to tak, že jste označený, ale zcela jistě ne tady mým bývalým žákem," omlouval se muž rychle a já se uvolnil.

„Jsem Yasuo. Snoubenec Atsuhiho Tanaky," vysvětlil jsem a profesor zvedl obočí.

„Tanaky? Nevím jestli bych vás neměl politovat hochu," poznamenal a já se uchechtl.

„Věřte mi profesore. Atsuhi zkrotl jako beránek," vložil se do naší debaty Tiara a profesor zvedl obočí.

„Opravdu? Tomu se mi nechce věřit," zamumlal. „A kde vůbec je? Nikde ho tu nevidím." Zavrtěl jsem hlavou.

„Není tady. Neměl čas, ale já se domnívám, že to byla jen výmluva. Nemá rád historii a tenhle večer by pro něj byl utrpení," odvětil jsem a profesor vykulil oči.

„Atsuhi Tanaka nemá rád historii?" zeptal se tiše a v očích se mu blýsklo.

„Ne. Navzdory mým a Yasuovým snahám," zavrtěl hlavou Tiara.