𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙻𝙸.

Atsuhi působil zadumaně. Ne. Zadumaně bylo špatné slovo. Možná...duchem nepřítomně? To je skoro to samý, ale co už. Podstata se z toho pochopit dá.

Seděl vedle mě na posteli - na které jsem spal také, protože jeho ložnice se tak nějak stala už i mým pokojem - a zíral ven prosklenou stěnou na temnou noční oblohu. Pohnul jsem se, čímž jsem ho upozornil na svůj již bdělý stav a jeho oči ke mně okamžitě sklouzly. Drobný úsměv, který se mu při pohledu mým směrem objevil na rtech mi způsobil upřímnou radost.

„Děje se něco?" zabručel jsem, ale odmítal jsem zvednout hlavu z polštáře. Na to to bylo až moc pohodlné.

„Ne. Nic. Spi dál," zamumlal po chvíli hrobového ticha a já se zamračil. Něco na jeho tónu mi tak docela nesedělo. Zvedl jsem se na loktech a zadíval se na něj. Od té doby, co jsem na ruce měl stříbrný kroužek, působil spokojeně. Takže jsem byl samo sebou odhodlaný z něj dostat, co ho začalo trápit.

„Jestli se něco děje, můžeš mi to prostě říct," zamručel jsem a on se mi zadíval do očí. Pak si povzdechl a zaklonil hlavu. Pohledem hypnotizoval strop. „No?" pobídl jsem ho a zadíval se na něj. I takhle pozdě v noci byl až k nesnesení krásný.

„Jde o Miru," povzdechl si nakonec a já ztuhl. O...ní - její jméno jsem si odmítl i jen myslet - jsme nemluvili od té doby, co jsem přijel. Takže už skoro měsíc. Tak nějak jsem se pokusil vytěsnit celou její existenci. Stejně jako vše, co se událo v onom sklepě, včetně mé malé zachránkyně. Byl jsem Ayace vděčný. Mnohem vděčnější, než jsem byl schopen vyjádřit slovy. Ale...nedokázal jsem v sobě najít sílu a odvahu, abych se jí vydal hledat.

„Co je s ní?" zeptal jsem se a snažil se, abych zněl lhostejně a nenuceně. Žalostně jsem selhal.

„Nevím, co mám dělat. Má za sebou armádu právníků, kteří jí budou bránit do posledního dechu - bůh ví proč. Nemůžu prostě přijít k ní domů a zabít jí. Navzdory tomu, co jsem ti slíbil," zamumlal a opřel si bradu o mou hlavu. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.

„Možná s tím nemůžeme dělat nic," zamumlal jsem nakonec jakkoli mi ta slova byla proti srsti. Atsuhi se zvednul a já se na něj podíval.

„Jak to myslíš?" nechápal. Pokrčil jsem rameny a zadíval se na strop.

„Tak jak to říkám. Jsem omega Atsuhi. My jsme alfám přinejlepším ukradený. Spousta z nich na to, co mi Mira dělala pohlíží jako na rutinu," vysvětlil jsem tiše a dal jsem si pozor, abych ho z tohoto seznamu očividně vyjmul. „Nikdo se mým "případem" nebude zabývat, protože nemám stejná práva, jako oni. Nemůžu vést žádnou firmu. Pokud nemám alfu, tak můžu bydlet jen ve vyhrazených čtvrtích. Nemůžu studovat..." Atsuhi mě pozorně sledoval. Podíval jsem se na něj a smutně se usmál.

„Vždycky si myslím, že už jsem se s tím srovnal a pak zase přijde něco, co mě úplně odrovná," zamumlal jsem nakonec a zavřel oči.

„To ale není fér," ozval se alfa po dlouhé době. Překvapeně jsem se na něj podíval. Docela živě si vybavuju, jak mi v podstatě to samé, co jsem teď vyjmenoval vmetl do tváře asi třetí den, co jsem tu byl. Jak moc se změnil? Jak moc jsem ho změnil já?

„Není. Ale nic s tím neudělám," zamumlal jsme nakonec a opřel se o něj plnou vahou. Což pro něj - jen tak mimochodem - nebylo skoro nic.

„Já jsem alfa. Možná něco zmůžu," zamumlal a já se posadil, jako bych ležel v mraveništi.

„Jak to myslíš?" zeptal jsem se tiše a on pokrčil rameny.

„Není fér, že nesmíte studovat, něco vést, nebo bydlet jako normální lidé. Už je to tak dlouho. A možná by s tím někdo měl něco udělat," navrhl opatrně a já na něj zůstal zírat, jako by spadl z višně.

„Já...pořád tak docela nechápu, kam tím míříš," přiznal jsem tichounce. Vlastně jsem chápal, ale...bylo to natolik absurdní, že jsem to v myšlenkách ihned zavrhl.

„Mám konexe. Tiara, brácha, máma, Yiakin i jiní členové rodiny mají konexe. Mohli bychom... něco udělat," odvětil Atsuhi po chvilce přemýšlení.

„To je šílenost. Všechny alfy budou proti. Akorát je naštvete a poštvete proti sobě," snažil jsem se ho přemluvit, ale...kdesi v hrudi mi jako ohňostroj vybouchla láska k člověku sedícímu přede mnou. Člověku, který nad mými - dle mého názoru zcela rozumnými a opodstatněnými - slovy zavrtěl hlavou.

„Divil by ses, kolika z nás současný režim nevyhovuje. Ano, jistě mezi sebou máme spoustu konzervativců, ale...ti tu budou vždycky," namítl a já se na něj zadíval. Při vší úctě, to co navrhoval byla čirá šílenost.

„Jsi blázen," vydechl jsem nakonec a on se na mě pousmál.

„Zamilovaný blázen," opravil mě a já se přistihl, jak se mi zvedají koutky do širokého úsměvu.

„Ale pořád blázen," zamumlal jsem ještě, než jsem si ho přitáhl blíž a spojil naše rty.

Atsuhi si mně okamžitě přitáhl blíž a rukou se dostal pod triko, které jsem měl na sobě. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem byl bez...něj se dalo pochopit, že mi i z toho jednoho dotyku naskákala husí kůže. Nemluvě o tom, co to udělalo s jižní oblastí mého tělo. Zasténal jsem mu do pusy a on se uchechtl. Pak se oddálil a starostlivě se na mě zadíval. 

"Víš jistě, že už to zvládneš?" zeptal se a já na něj zůstal zírat s rozšířenými zorničkami. 

"Atsuhi přísahám, že jestli nedoděláš, co jsi začal, tak tě zabiju," zavrčel jsem nakonec a on se krátce zasmál.

"Beru to jako ano," zamumlal, když se ke mně znovu přiblížil. Velice rychle jsme se oba dva zbavili svršků, až už mezi námi nezůstávala žádná překážka. Přesně jsem vycítil moment, kdy se do mě chystal vstoupit, ale ještě se zarazil. Přimhouřil jsem oči a zamračil se na něj. Propaloval mě pohledem a soustředěně studoval každý milimetr mého obličeje. Uvědomil jsem si, že zírá na mé jizvy, z čehož mi bylo... trochu nepříjemně. Už jsem si myslel, že ho kazy na mé kůži znechutily a že odejde, když se k nim sklonil a každou z nich políbil. Zatajil se mi dech.

"Jsi tak neskutečně nádherný, že občas zapomínám dýchat, když se na tebe dívám," vydechl a spolu s těmi slovy vstoupil do mého těla. Zasténal jsem a vyklenul proti němu boky. Rád bych mu lichotku oplatil, ale pravdou je, že jakmile byl uvnitř mě, nedokázal jsem myslet na nic jiného. Zaryl jsem mu nehty do svalů na zádech, které se pohnuly, když přirazil boky a vyrazil ze mě další táhlý sten. Jeho tempo začalo být dravější a divočejší a já měl chvílemi dojem, že vidím hvězdičky a andělíčky. Což byla samozřejmě blbost. Políbil mě a tím utlumil hromadu dalších stenů a vzdechů, které se mi draly z pusy. 

Svého vrcholu jsem dosáhl poměrně záhy a vyčerpaně jsem se svalil do peřin. Mému alfovi stačilo jen pár dalších přírazů, než mě přes okraj rozkoše následoval. Nějakou dobu jsme jen leželi a naslouchali hlasitému dechu toho druhého. Otočil jsem se na něj a zadíval se do jeho překrásných modrých očí. 

"Miluju tě," zamumlal jsem a on se kouzelně usmál. 

"Já vím. Mě je těžké nemilovat," odvětil a já přimhouřil oči. Protočil očima a políbil mě na spánek. "Samozřejmě, že tě taky miluju," dodal nakonec a já spokojeně zavrněl. 

„Musím jít něco zařídit," zamumlal o několik desítek minut později a já zvedl obočí.

„A co?" zabručel jsem, ale odmítal jsem otevřít oči.

„Nějaké telefonáty," vysvětlil a rychle si nandal nějaké oblečení, aby se tu po domě neproducíroval nahý. Mně by to nevadilo, ale u personálu by to mohlo vyvolat značný rozruch.

„Tak dobře," zamručel jsem a převalil se na druhý bok. Můj mozek nebyl v dostatečné kondici, aby mohl přemýšlet nad tím, kdo sakra vyřizuje telefonáty uprostřed noci. Z alfova směru se ještě ozvalo uchechtnutí, než mi dal pusu mezi lopatky a pak se rychle vytratil.

Sám pro sebe jsem se usmál a zavrtal hlavu hlouběji do polštáře. Život možná nebyl tak docela fér, ale já jsem si rozhodně vytáhl jednu z těch šťastných karet. Ačkoli mi to tak dlouho nepřišlo.

Dámy a pánové, mí drazí čtenáři...

----- KONEC -----