Smrtijedovo tajemství

Kapitola první

Pohled na bradavickou Školu čar a kouzel byl vždycky dechberoucí. Krása hradu, jež se tyčil nad Černým jezerem, Hermioně učarovala už v prvním ročníku. Od té doby ji ohromoval pokaždé, když se jí naskytla možnost vidět ho v plné kráse. Zas a znovu jí ten pohled vháněl do očí slzy štěstí. Připadala si výjimečně, vždyť byla jednou z těch vyvolených, kteří mohli Školu čar a kouzel v Bradavicích považovat za svůj druhý domov.

Prvního září 1998 to však bylo jiné. Jako už tolikrát vystoupila z Bradavického expresu, na sobě hábit s rudým lemováním, a zvedla pohled k hradu. Jenomže tentokrát to nebylo štěstí, které jí vehnalo slzy do očí. Vzpomínky na válku byly stále příliš čerstvé. Jednoduše nemohla myslet na útulnou nebelvírskou společenskou místnost, úžasnou hostinu nebo na svůj oblíbený koutek v zadní části knihovny. Stále před sebou viděla tu spoušť. Zborcené zdi, hořící věže, bezvládná těla svých přátel. Zkázu, kterou napáchal Voldemort a jeho Smrtijedi.

Teprve po několika hlubokých nádeších a výdeších se jí povedlo uklidnit se a zahnat slzy. Jejich vítězství se nedalo nazvat jinak než Pyrrhovým. Kolik životů bylo promarněno jen kvůli šílenství a mocichtivosti jednoho člověka?

Drobně kývla na pozdrav Seamusovi s Deanem, kteří, ruku v ruce, mířili ke kočárům. S hořkosladkým pocitem je provázela pohledem, dokud ji někdo nedloubl pod žebra.

„Měly bychom chytit nějaký kočár, nebo půjdeme pěšky," prohlásila Ginny. „A ty bys neměla přijít pozdě, primusko. Nemůžeme McGonagallovou naštvat hned první den."

„To bychom si opravdu nepomohly," usmála se, šťastná, že Ginny znovu vypadá ve své kůži. Od začátku léta se chovala podivně, téměř s nikým nemluvila, vyhýbala se společnosti, dokonce i Harrymu. Někdy v polovině srpna se však změnila jako mávnutím hůlky. Přestože to nebyla ta prostořeká, věčně veselá Ginny, vypadala mnohem lépe. Vroucně doufala, že ji návrat na místo, kde se odehrálo tolik zlého, nepošle zpátky na samé dno.

Neměla však čas své obavy promýšlet, jelikož ji zrzka popadla za loket: „Tak pojď, už mám hlad! Kruci, doufám, že bude kuře. Letos na nás snad i zbyde, když tu není Ronald!"

Hermionu píchlo u srdce. „Jo, to je pravda," zamumlala.

Pořád se ještě nesmířila s tím, že se s ní Harry a Ron do Bradavic nevrátili. Ano, nabídli jim práci bystrozorů, aniž by řádně složili zkoušky OVCE, a to byla velká pocta... ale nemohla si pomoct, stále se cítila trochu podvedená. Od chvíle, kdy ji v prvním ročníku na záchodcích málem zabil troll, si vším prošli spolu. A teď se do Bradavic vracela sama. Celá věc byla o to bolestivější, že léto strávila v Ronově náruči.

„Ginny, Hermiono!"

Kudrnatá nebelvírka sebou překvapeně trhla a zadívala se za hlasem. Jeho majitelku našla téměř okamžitě. Lenka s Nevillem na ně mávali z opodál stojícího kočáru.

S drobným úsměvem jim zamávání oplatila a společně s Ginny se začala proplétat mezi ostatními studenty ke kočáru.

„Moc ráda vás vidím," pronesla Lenka, sotva si vyměnili pozdravy. „Doufala jsem, že jste ještě neodjely. S Nevem jsme si zrovna říkali, že bychom se do Bradavic rádi vrátili s přáteli."

„To je pravda," přikývl Neville. „Změnilo se strašně moc... Byl bych rád, kdyby alespoň něco zůstalo při starém," hrábl do kapsy. Vzápětí jim ukázal zlatou minci Brumbálovy armády. „Myslím, že bychom měli..."

Nevilla přerušil křik několika lidí. Hermiona se ohlédla a už se nadechovala, aby studenty jakožto primuska ukáznila, když si všimla, koho se ten povyk týká.

Draco Malfoy se pomalu sbíral ze země, zatímco nebelvíři a havraspáři se vzdorovitě šklebili na Zabiniho, který jim se zuřivým výrazem sliboval nepěknou budoucnost.

„Co ten tu dělá?" zamračila se.

„Kdo?" zamračila se Ginny.

„Malfoy přece!"

„Asi si chce dodělat OVCE. McGonagallová to přece nabídla všem z vašeho ročníku."

„Já vím, ale je to Smrtijed!"

„Starostolec ho zprostil viny, takže..."

„To byla pěkná pitomost," zabručela nespokojeně Hermiona. Debatu však už dál nerozváděla, kočár sebou totiž nepatrně cuknul a rozjel se k hradu.

Zatímco Ginny, Lenka a Neville upřeli nešťastné pohledy na testrály, Hermiona stále podezřívavě sledovala Malfoye. V obličeji byl vzteky úplně rudý, ruce měl pevně zaťaté v pěst a vypadal, že co nevidět někomu vyšle kletbu do zad. O to víc ji udivilo, že pouze odvrátil hlavu a vyškrábal se do kočáru, když na něj Zabini cosi houknul.

Nevěřila mu. Nechápala, jak Starostolec mohl udělat něco takového. Jen kvůli Malfoyovi Voldemort převzal vládu nad Bradavicemi, jen kvůli němu studenti celý minulý rok trpěli. Jen kvůli němu byl Albus Brumbál mrtvý, a stejně tak stovky dalších lidí. Vždyť se je v Komnatě nejvyšší potřeby chystal zabít! A to ani nemluvila o všech těch předchozích letech, kdy šikanoval všechny, kteří mu přišli do cesty. A vůbec – od kdy byly soudní procesy neveřejné?

Nakonec nad tím jenom zatřepala hlavou a pohled upřela na přibližující se hrad. Nehodlala se nechat rozhodit nějakým zmijozelským pitomcem. Konečně ji čekal normální školní rok bez nutnosti zachraňovat svět, a hodlala si ho náležitě užít. Když už měla to štěstí, že se té příležitosti dožila.