Smrtijedovo tajemství

Kapitola devátá

Hermiona nervózně přešlápla a zkousla si ret. Měla by vycouvat a nechat Malfoye Malfoyem. Přece si umínila, že se do toho nebude plést. Ale taková příležitost! Ty runy by jí mohly poskytnout vodítko k tomu, co je účelem pout.

Ještě jednou si vzpomněla na Harryho a jeho prosby, ale tentokrát je okamžitě umlčela. Stačilo se podívat, jaké knihy měl Malfoy na stole. Všechny ze sekce s omezeným přístupem, samá černá magie!

Hůlku si vytáhla z vlasů a připravila ji pro případ, že by se zmijozel začal probouzet. Odhodlaně se narovnala a tiše jako kočka zamířila k Malfoyovi. Položila na stůl pergamen pro Pinceovou a chopila se Malfoyova brku. Opatrně a co nejpřesněji začala opisovat runy z pouta na zmijozelově pravé ruce. Záhy však narazila na problém – runy byly vyryty po celém obvodu.

Zaváhala. Bála se, že Malfoye probudí, když se pokusí nadzvednout mu ruku. Možná by význam pout odhalila i s polovinou run. Ale mohla to riskovat? Takovou příležitost už mít nebude!

Odložila brk a hůlku znovu uchopila do pravé ruky. Napjatá jako struna opatrně sevřela Malfoyovo zápěstí.

Málem vyletěla z kůže. Blonďák se zavrtěl a ze spánku něco zamumlal, ale neprobral se. V duchu poděkovala velkému Merlinovi a opatrně, pomalounku Malfoyovu ruku zvedla.

Tiše odložila hůlku a chopila se brku. Ruka se jí třásla nervozitou a pergamen jí ujížděl, ale odmítala se tím zabývat. Musela to opsat co nejdřív!

Už jí zbývala poslední runa, když se blonďák z ničeho nic zavrtěl.

Tentokrát na nic nečekala. Odhodila brk, popadla hůlku a bez milosti ji na něj namířila.

„Stupefy," sykla.

Kletba Malfoye zasáhla do hrudi a odhodila ho na opěradlo tak prudce, že se málem převrátil i s židlí. Kdyby ho nestáhla zpátky, pravděpodobně by se převrátil.

Hermiona si oddechla. Asi nebylo úplně hezké omráčit ho z bezprostřední blízkosti, ale teď už si mohla runy z pout opsat beze strachu, že ji Malfoy nachytá. A navíc si tu bolest hlavy, která obvykle omračovací kletbu provázela, rozhodně zasloužil.

Rychle poupravila všechny ne úplně precizně překreslené runy a přidala i tu poslední. Na levé ruce měl runy naštěstí stejné, takže nemusela hledat další kus pergamenu, na který by je opsala.

Věděla, že Malfoy se určitě neprobere, ale stejně byla nervózní jako před zkouškami NKÚ, když vše na stole – včetně Malfoye – aranžovala do původní polohy. Jakmile byla spokojená, dala se na rychlý ústup. Knihu ani nehledala, popadla to, co si do knihovny přinesla, a rychle z ní vyběhla.

Zabiniho viděla snad za každým rohem. Málem ji skolila srdeční příhoda, když se zdi přímo před ní vynořil Tlustý mnich. Připadala si, jako kdyby znovu prchala před Smrtijedy.

Jakmile za sebou dovřela dveře ložnice, málem se jí podlomily nohy úlevou. Uprchla. Prošlo jí to. A konečně měla vodítko. Na Parvati, která ji překvapeně pozorovala, se pouze nevinně pousmála.

...

Hermiona se vítězoslavně zazubila. V posledních dnech se jí mimořádně dařilo. Nejen, že v knihovně našla všechny knihy, které potřebovala, ale už se jí povedlo určit význam šesti z osmi run, které měl Mafoly na poutech, a právě našla sedmou. Téhle chvíle se nemohla dočkat celý den, dokonce ani nedávala pozor na kouzelných formulích!

Z polštáře si podala podložku a pergamen a z vlasů vytáhla propisku. Nehodlala riskovat, že si nakape inkoust do postele, i když psaní propiskou mělo mnohem menší kouzlo. Rychle odsunula na stranu všechny ostatní knihy, pohodlně se uvelebila a dala se do čtení.

„Ty jsi ještě tady?"

Překvapeně zvedla hlavu. „A kde bych měla být?"

Parvati stojící ve dveřích znejistěla. „O víkendu jsi říkala, že se máš dneska potkat s Ronem. A je půl osmé, už jsem tě tu..."

Hermiona vyletěla jako čertík z krabičky. „Půl osmé?! Sakra, sakra, sakra!"

Ke skříni se vrhla, jako kdyby jí šlo o život. S Ronem měli na sedmou rezervaci! Hodila na sebe to první, co jí přišlo pod ruku. Upravila se nejrychleji, jak dovedla, popadla kabát, tašku a vystřelila pryč. Školou se prohnala rychlostí závodního koštěte a do letaxového krbu vstoupila málem bez dechu.

I když spěchala, jak jen mohla, u Rona a Harryho se objevila těsně před osmou hodinou. A okamžitě věděla, že přestřelila.

Ron seděl na gauči, nohy hozené na konferenčním stolku. Ani se neobtěžoval sundat si boty. Košili měl u krku rozepnutou, kabát pohozený přes opěradlo hned vedle svetru. Když vypadla z krbu, ani se neobtěžoval na ni podívat. Pouze si přihnul piva a dál sledoval jakousi mudlovskou telenovelu.

„Omlouvám se," zašeptala. „Asi jsem se až moc zabrala do práce. Opravdu mě to mrzí."

„Jo, to mě taky," zahučel. „Doufám, žes to aspoň stihla dodělat."

„No, ne. Ještě mi chybí jedna runa... ale pak už budu vědět, proč má Malfoy ta pouta!"

Teprve v tu chvíli se na ni zrzek otočil: „Cože?"

Hermiona rychle shodila kabát a přisedla si ke své drahé polovičce: „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že Malfoy má ta magická pouta? Ve čtvrtek jsem byla v knihovně a našla jsem ho, jak tam spí. Povedlo se mi z nich obkreslit runy, a teď už znám význam skoro všech! Jakmile zjistím tu poslední, budu moct..."

„Takže Malfoy je ti milejší než já?"

„Co? Ne!" vyjekla zděšeně. „To v žádném případě! Jenom se bojím...!"

„V žádném případě, a stejně ses místo večeře se mnou radši pokoušela zjistit, co má ten kretén za problém."

„Je mi to opravdu líto! Vynahradím ti..."

Ron však nečekal, než dořekne větu. Vstal a zamířil k lednici.

„Chci být sám," oznámil, aniž by se otočil. „Takže buď té lásky..."

Hermiona poraženě sklopila hlavu. Taková pitomost!

„Jistě," špitla, pobrala si věci a zamířila ke krbu. „Ještě jednou se omlouvám. Opravdu moc mě to mrzí."

„Hmm..." byla jediná odpověď, které se dočkala.

Odevzdaně pod sebe hodila letax. Směrem k Nebelvírské věži místnosti se ploužila jako hromádka neštěstí. Asi se musela tvářit opravdu hrozně, protože i plnou společenskou místnost prošla, aniž by se jí někdo začal vyptávat. V prázdné ložnici se převlékla, uklidila z postele všechny knihy a poznámky a schoulila se do klubíčka.

Tohle byla opravdu kolosální hloupost.