Smrtijedovo tajemství

Epilog

Slunné počasí jakoby se vysmívalo tomu, proč se sešli. Jakoby se vysmívalo samotné Hermioně, které se po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Bez Ronovy opory by se pravděpodobně co nevidět zhroutila k zemi, a nemohla za to pouze ohavná budova Malfoy Manor po její pravici, z níž jí běhal mráz po zádech.

Ministerský pracovník právě končil smuteční řeč. Stál před hrobkou rodu Malfoyů, hned vedle černé rakve se stříbrnou rytinou draka a rodinným erbem.

Jakmile utichl a ustoupil z cesty, aby čtyři vybraní kouzelníci mohli odlevitovat rakev k věčnému odpočinku, rozvzlykala se lady Malfoyová naplno. Prosluněné zahrady naplňoval zoufalý, neutišitelný pláč matky, která navždy přišla o jediného syna. Dokonce i Lucius měl podivně strnulý, nepřítomný výraz, zatímco podpíral svou ženu a nepřítomně ji hladil po zádech.

Harry, jenž stál po jejich boku, vypadal, že už nikdy nebude šťastný. Byl pobledlý, i na tu dálku viděla kruhy pod očima, které nedokázaly zakrýt ani brýle. Těsně před tím, než rakev zmizela uvnitř hrobky, k ní přikročil a vykouzlil nádhernou rudou růži. Lehounce ji políbil a roztřesenou rukou ji položil na rytinu.

Dav kouzelníků a čarodějek se začal pomalu přemisťovat pryč. Mermomocí se snažila nevšímat si pohledů, které jejím směrem vrhali, ale bylo to zatraceně těžké. Jeden kouzelník upoutal její pozornost. Ani v nejmenším se nechystal přemístit, místo toho se davem prodíral přímo k ní.

Pod Zabiniho zuřivým pohledem nepatrně ukročila a nalepila se na Rona. Nečekala, že bude až tak přesvědčivý.

„To kvůli tobě!" zasyčel, pracně přemáhající vzlyky. „Kvůli tobě si vzal život! Tys to prostě nemohla nechat bejt, když ti to všichni říkali! Ty seš taková...!"

Zmijozelův křik utišila až Ginny, která ho jemně vzala za ruku. Po Hermioně střelila jediným pohledem, než si Blaise přitáhla k sobě a oba je přemístila neznámo kam.

„Měli bychom taky jít," zašeptal Ron a jemně ji objal kolem pasu.

Hermiona přikývla. Pohledem však ještě jednou zaletěla k Harrymu a Malfoyovým. Harry od Luciuse, na jehož rameni vzlykala Narcissa, zrovna přebíral nějaký dopis. S kývnutím si ho zastrčil pod sako. Víc už však neviděla. Ron sevřel její ruku a oba je vtáhl do meziprostoru.

Vypadli z něj jen o pár kilometrů dál, před Doupětem. Paní Weasleyová je musela čekat. Nestihli udělat ani tři kroky, a už vybíhala ze dveří.

Její lamentování nad nespravedlností světa i utěšování Hermiony, že za to nemůže, nebralo konce. Do nekonečna probírala všechny pokusy připravit Draca o život, ke kterým za úplynulé tři měsíce došlo. I to, jaká je tragédie, že si vzal život sám.

Po době, která se zdála jako věčnost, se však přiblížila desátá hodina večerní, chvíle, kdy Hermiona popadla svou korálkovou kabelku plnou jejich věcí a spolu s Ronem vyšla před Doupě.

„A nezapomeňte si hezky odpočinout," nabádala je ustaraná paní Weasleyová. „Oba si to zasloužíte. A zkus si to nevyčítat, Hermiono, udělalas, cos považovala za správné. A nezapomeňte mi napsat!"

„Neboj, mami, nezapomenem," ujistil ji Ron a nabídl Hermioně ruku: „Můžeme?"

V odpověď jeho ruku přijala. Ještě jednou se přinutila pousmát se na paní Weasleyovou, a hned poté ucítila známý tah v břiše.

Jenomže se nepřemístili do Londýna, aby přespali u Rona v bytě, a ráno hezky po mudlovsku odcestovali do Řecka, jak si myslela paní Weasleyová. Objevili se na Denverském útesu.

Opodál stála trojice tmavých postav. Hermiona nasucho polkla, ale poté k nim vykročila, i když se jí ani v nejmenším nechtělo.

„No to je dost," ucedil Blaise, sotva se přiblížili.

„Zdržela nás mamka," trhl Ron rameny.

„Jsi si jistý, že nic netuší, ano?" ozvala se pro změnu Ginny, kterou Zabini majetnicky objímal kolem ramen.

„Vůbec nic," přikývl. „Myslí si, že s Hermionou budeme v Řecku."

„Dobrý, tak to bychom mohli vyrazit, ne?" nadhodil zmijozel.

„Jasně," ozval se konečně i Harry a podal Ronovi koště. „Zmijozelský Nimbus, McGonagallová nám je půjčila. Tvoje koště by nám nestačilo."

„Vždyť já vím," zabrblal zrzek a koště si převzal. Zatímco si ho nedůvěřivě prohlížel, Harry, Ginny i Blaise nasedli na svá košťata. Jakmile se usadil i Ron, dopřála si hluboký nádech a výdech. Létání nesnášela, ale jednou se tomu upsala... Aspoň nemusela letět sama. Neochotně nasedla za Rona, přitiskla se k němu a křečovitě ho sevřela.

Let se jí zdál nekonečný. Po celou dobu měla pevně zavřené oči a snažila se zhluboka dýchat. Vítr ji ostře šlehal do tváří a prsty měla celé ztuhlé, jak pevně svírala Rona. Okrajově ji dokonce napadlo, jestli od ní nebude mít modřiny. Sevření však odmítala povolit, to mu raději tisíckrát vynahradí ty modřiny.

Najednou začali zpomalovat. Hermioně se stáhlo hrdlo. Koutkem duše doufala, že se nad Alpami ztratili. Že nebude muset tomu spravedlivému hněvu čelit, že přece jenom unikne té nenávisti, která musela nevyhnutelně přijít.

Jenomže vtom Harry všechny její naděje rozmetal na prach: „Excludo fidelis!"