Smrtijedovo tajemství

Kapitola patnáctá

Hermiona seděla schoulená v křesle londýnského bytu. Na okenní parapet bubnovaly kapky deště a dokreslovaly smutnou náladu, která v bytě panovala. V rukou svírala hrníček s čajem a mlčky pozorovala Harryho, který skládal do krabic své věci. Příležitostně se rozhodl něco nechat v bytě Ronovi, který se měl co nevidět vrátit z výpravy pro večeři.

„Nevíš, kde jsem nechal izolepu?"

Překvapeně zvedla pohled od hrníčku s čajem. Tohle bylo poprvé, co na ni Harry od pozdravu promluvil.

„Byla na kuchyňské lince."

Harry přikývl a vydal se do vedlejší místnosti.

Váhala jen vteřinku, než se rozhodla využít šance. Jakmile se mladý bystrozor znovu objevil, opatrně nadhodila: „Můžu s něčím pomoct?"

Harry se zastavil a zadumaným pohledem sjel nevelký byt, který sdílel se svým nejlepším přítelem.

„Asi není s čím," pronesl po chvíli. „Beru si jenom oblečení a drobnosti, nábytek i většinu vybavení tu Ronovi nechám. Slíbil jsem Dracovi, že si může náš byt zařídit jakkoli bude chtít."

Hermiona se drobně stáhla. Nebýt jí, Draco by dokončil ročník a poté by mohl s Harrym žít úplně normální život. Už to byl dobrý měsíc, ale výčitky svědomí jí pořád nedaly spát. Draco s ní navíc odmítal mluvit, takže ještě nedostala příležitost omluvit se. I když určitá její část byla ráda, že tomu nemusí čelit.

„Vypadá to, že nakonec skončíme v tom Birminghamu," pronesl z ničeho nic Harry, zatímco se snažil najít konec lepicí pásky. „Byli jsme se kouknout na ten byt v Edinburghu, ale Draco ho okamžitě odmítl. Ani nevím proč. A ten v Brightonu byl na jeho vkus moc malý."

„Birmingham... to je který byt?"

„Ten se zahradou na střeše. Myslím, že Draco si tam chce udělat zahrádku, aby mohl pěstovat kytky do těch svých lektvarů. Taky je tam jedna volná místnost, tu určitě bude chtít předělat na laboratoř."

„Takže vesnice nakonec nic?"

„Ne," povzdechl si. „Mně by se to líbilo, ale lady Malfoyová má pravdu. Lidi by si všímali. Dřív nebo později by nás někdo odhalil. Což se může stát kdekoli, ale takhle velké město je přece jenom mnohem..."

„Anonymnější?" vyzkoušela, když se Harry zamračil.

„Ano. A ten byt je hezký. Nemá sice krb, ale já krbem stejně nemůžu. A uvažoval jsem, že Dracovi koupím kočku, aby tam pořád nebyl tak sám."

„To je dobrý nápad," pronesla neurčitě. V duchu se odhodlávala k tomu, co jí vrtalo hlavou od chvíle, kdy se Harry objevil ve Velké síni. Nakonec se dotaz odvážila položit: „Jak jste se dali dohromady?"

Harry se drobně, posmutněle usmál. Odložil do krabice nebelvírskou šálu a přisedl si do protějšího křesla.

„Bylo to na ministerstvu, když byl Draco před výslechem v cele. Dostal jsem se k tomu procesu jako svědek, chtěl jsem svědčit v Dracův prospěch. Ale předtím jsem si s ním chtěl promluvit. Normálně by to nebylo možné, ale já jsem byl bystrozor a navíc chlapec, který přežil," ušklíbl se, „takže to nebyl problém. Byl překvapený, že mě vidí... a úplně jiný než jakýho ho známe z Bradavic. Nejdřív mě to docela rozhodilo, myslel jsem, že to jenom hraje, aby mě zkusil přetáhnout na svoji stranu. Nehrál to. Celé ty roky se pravý Draco skrýval pod tou maskou, kterou nasazoval, protože to od něj okolí očekávalo. Protože musel. Vědělas, že hraje na housle?"

Hermiona vytušila, že Harryho otázka byla spíše řečnická, takže zůstala sedět tiše. Zkoumavě pozorovala jeho drobný úsměv, který se mu objevil na rtech, když na moment upřel pohled někam do neznáma.

„Nevěřila bys, jak byl rozhozený z toho, že s ním někdo jedná slušně," pokračoval. „A já se mu nedivím. Chovali se k němu jako k největšímu odpadu. Možná proto byl tak otevřený ke mně. Asi cítil poslední naději na to, že mu někdo uvěří. A já mu věřil. Začal jsem s sebou brávat kávu, čaj, džus... Něco, abych mu ten pobyt aspoň zpříjemnil. Bylo mi ho líto. A jednou jsem do něho nalil Veritasérum, ještě před výslechem. Draco to nepoznal. Bavili jsme se o Smrtijedech, tom, co udělal... Ani jednou ho nenutilo mluvit Veritasérum, a pak u výslechu to bylo stejné. A právě tehdy jsem se začal pomalu, ale jistě zamilovávat. Nedovolili mu kolínskou, víš?"

„Co s tím má společného Malfoyova odporná kolínská?"

Harrymu zacukaly koutky: „Smrdí opravdu hrozně. Ale Draco je víla, pamatuješ? Nejsem odborník, ale podle toho, co jsem pochopil, je to právě vůně, která nutí lidi se do víl zamilovat. A tahle kolínská to spolehlivě přebije. I Fleur nosí výraznou voňavku, nevšimla sis? A to je víla jenom ze čtvrtky."

„To mě nenapadlo," neochotně uznala. „Ale když jsme u Fleur... Ona je víla ze čtvrtiny, že? A Draco je...?"

„Draco je prostě víla. V mužské linii se to dědí jinak. U žen se ten gen vytrácí, ale když se náhodou narodí muž, má to v plné palbě, a stejně tak všichni jeho mužští potomci. První byl Dracův prapraprapra... prostě prapředek ze sedmnáctého století. A takhle postupně se to přeneslo až na Draca. Jeho děda – mluvil jsem u nich s jeho obrazem – říkal, že normálně se neprojeví víc než to s tou vůní, ale vždycky jednou za pár generací... Stalo se to chvíli před bitvou o Bradavice. Pohádal se s otcem, a tehdy se přeměnil poprvé. A moc dobře věděl, jaký účinek má jeho přítomnost na lidi, které přitahují muži. Jakmile si na ministerstvu všiml, že se se mnou něco děje, okamžitě mi to vysypal. A to byla ta chvíle, kdy jsem se mu definitivně rozhodl věřit. Řekl mi své nejhlubší tajemství, riskoval život, i když z toho mohl profitovat..."

Hermiona semkla rty do úzké linky. Na rtech měla poznámku, kterou ale nechtěla vyslovit. Nemohla. Už toho přece pokazila tolik!

Harry ji však znal až příliš dobře. S cukajícími koutky se v křesle pohodlně zapřel a nohy hodil na konferenční stolek.

„Vím, co chceš říct," pobaveně pronesl. „Mám tě přečtenou stejně jako ty Historii Bradavic. A navíc jsi mi to omlátila o hlavu, když ses o mně a Dracovi dozvěděla poprvé. Chceš namítnout, že ten vztah není opravdový, když začal kvůli vílímu kouzlu. A já ti na to odpovím to stejné, co tehdy. Možná není, ale já věřím, že pravý je. A i kdyby ne, komu to vadí? Ginny se s Blaisem začala vídat ještě před tím, než jsem já šel za Malfoyem, a jsou spolu šťastní. Nikomu tím neubližujem."

„To je asi pravda," neochotně uznala, i když si o tom myslela své.

„Možná někdy, až se Draco trochu... uklidní, byste s námi mohli jet do Alp. Ginny si to tam zamilovala."

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nejsem si jistá, že mi Draco někdy odpustí."

„Řekl jsem uklidní, ne odpustí."

Hermiona schlípla. Harry svou poznámku sice řekl mírně, ale i tak v jeho hlase postřehla hořkou pachuť. Aby také ne...

Vtom zarachotily klíče a vzápětí se vítězoslavně ozval Ron: „Nesu pizzu!"

Se samolibým úsměvem kolem nich prošel až do kuchyně, kde se jal otvírat krabice a chystat jejich večerní hostinu.

„No konečně!" houkl na něj Harry a zvedl se z křesla. Než však stihl zmizet v kuchyni, vyletěla na nohy i Hermiona a popadla ho za ruku.

„Je mi to líto," zašeptala. Vroucně doufala, že Harry ví, že nikdy nic nemyslela upřímněji.

Mladý bystrozor se jemně vyvlekl z jejího sevření a věnoval jí smutné, rezignované pousmání: „Mně taky."