Smrtijedovo tajemství

Kapitola pátá

Hermiona se přihnala do nebelvírské společenské místnosti rychlostí Kulového blesku. Křiklan ji zdržel na dobrou hodinu, málem se z toho zbláznila. Teď už to ale mohla konečně někomu povědět! V jednom z křesel byla rozvalená Ginny, která na ni společně s Nevillem, Deanem, Seamusem a pár dalšími lidmi zírala jako na zjevení samotného Merlina. A právě zrzka byla jejím cílem.

„Pojď se mnou!" vyjekla, popadla Ginny za ruku a vlekla ji ven z nebelvírských prostor.

„Co je? Kam to jdeme? To hoří nebo co?!"

„Něco horšího!" odvětila a vtáhla kamarádku do prázdné učebny. Zabouchla dveře, zamkla, a ještě použila kouzlo proti odposlechu. To už se na ni zrzka dívala, jako kdyby zešílela.

„Napadá mě, že tě můj bratr požádal o ruku a v tobě se probudila trocha zdravého rozumu, ale zároveň mám pocit, že tohle se Ronalda netýká. Tak co je?"

„Pamatuješ, jak jsem říkala, že se Malfoy chová divně?"

„On se někdy divně nechoval? Vážně, nech ho plavat. Hlídají ho, nic neudělá, ať už podle Patilové plánuje cokoli. A navíc je to pitomec, to ti za ty nervy přece nestojí."

„A co když ti řeknu, že má na rukou magická pouta?"

Ginny vytřeštila oči. „Cože?!"

„Slyšíš dobře, Malfoy má na rukou magická pouta! To proto si na lektvarech odmítá vyhrnout rukávy! Nechce, aby je někdo viděl!"

„Jak jsi to zjistila?" vydechla zrzka. Očividně prodýchávala pořádný šok.

„Šla jsem za Křiklanem, a Malfoy byl se Zabinim v učebně lektvarů. Pral si v umyvadle svůj špinavý hábit, protože skřítkové na něj kašlou," ušklíbla se. „Dobře mu tak. A pak se narovnal, aby se protáhl."

„A viděli tě?"

„Ne! To je na tom to nejlepší! Můžeme v klidu pátrat, aniž bychom měly Malfoye se Zabinim hned za zadkem!"

Ginny se nejistě ošila. „Já ti nevím, možná bychom to měly nechat být."

„Cože?! Nepraštila ses při tréninku do hlavy?! Malfoy rozhodně něco chystá! Má na rukou magická pouta, Parvati Patilová má předtuchu, že se stane něco špatného, do čeho bude zapletený, chová se divně a jeho soudní proces byl neveřejný! A ty chceš, abych to nechala být! Co když plánuje pomstu? Nebo něco horšího?!"

„Já tě chápu, ale poslouchej: Malfoy má pouta, což znamená, že bystrozorové ho mají pod kontrolou. Není nutné zasahovat."

„Jenomže...!"

Ginny si povzdechla. „Harry má tenhle hrdinský komplex taky. Ale válka skončila, Hermiono. Všichni si chceme užít normální život, a ty přece taky. Běž do knihovny, půjč si nějakou velkou zaprášenou bichli a kašli na Malfoye. Ten vůl už není tvoje starost."

Hermiona zůstala na svou nejlepší kamarádku oněměle zírat. Nezmohla se ani na půl slova, když se na ni Ginny omluvně usmála a opustila místnost. Cítila se tak nějak... podvedená. Vážně si myslela, že Ginny, která Malfoye vždycky tak nenáviděla, bude sdílet její nadšení a pomůže jí tomu všemu přijít na kloub, když tu nemá Rona a Harryho.

Zpátky do nebelvírských prostor zamířila až dlouho poté. Bylo po večerce, v tmavých chodbách tedy potkala pouze sira Nicholase. I společenská místnost už byla téměř vylidněná, takže ji nikdo neobtěžoval.

Ze sprchy zamířila rovnou do postele. Dlouho do noci civěla na červená nebesa a převracela všechno, co jí Ginny řekla.

Čím déle nad tím uvažovala, tím více jí to dávalo smysl. Stejně jako většina kouzelnického světa chtěla Ginny na válku zapomenout a hlídání usvědčeného Smrtijeda nebyl zrovna nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. Copak jí mohla vyčítat, že chce mít konečně klid? Sama si ho přála. Jenomže byla tak navyklá zachraňovat svět, že Malfoye jednoduše nemohla hodit za hlavu. Pořád mohl být pro kouzelnickou společnost hrozba.