Zločin a trest, HP FF

Prolog

Na světě jsou věci, které nebyly stvořeny, aby si rozuměly. Oheň a voda, dobro a zlo, prázdnota ticha mezi čtyřmi stěnami a burácivá podstata bouře vně příbytku řvoucí jemu na výsměch. Kdykoli se prolnou, jedno zákonitě vždy zničí druhé. Přesto mnohé aspekty jejich charakterů nemohou existovat jeden bez druhého. Horkost a chlad. Bezelstnost a proradnost. Poklid a divokost. Paradox až bizarního způsobu souznění těchto rozdílných povah je určitou harmonií sám o sobě, přestože nemění nic na tom, že nemohou být na tomtéž místě aniž by splynuly v konfliktu. I lidé jsou různí. A vždy budou spíše odlišní, než stejní. Proto, dokud budou bít lidská srdce, budou zcela jistě existovat protiklady i konflikty.

Ta srdce bijí pro tolik různých věcí. Pro lásku i pomstu pro ni, pro nenávist a odplatu za ni. Někdo oplácí lásku nenávistí a jiný nenávist láskou. Ale nastanou i takové časy, kdy temnota zavládne nade vším co je na světě drahé. Slunce zakryjí temná mračna, šklebící se shůry hadími tlamami, a nepropustí dostatek světla, aby vykvetly květiny a všechno krásné. Světlo se nespřátelí s tmou. I vůle oplácet zlo dobrem povadne. A to je tím nejhorším znamením. Znamením zla. Plíživě proroste i ta nejšlechetnější srdce, v té či oné míře. A nastane peklo na zemi. Dým, zdvíhající se nad střechami nedávno vypálených domů jako sirný dech z pekelné jámy, prosycující vzduch smutkem a strachem. Vypálené kletby, zanechávající po sobě dlouhotrvající neviditelnou stopu zoufalství a bolesti... Na světě jsou věci, které nebyly stvořeny k životu.

―∞-•-∞―

Válka, jež propukla, zasela zkázu i do srdce mladého muže, ženoucího se podvečerní polopustou plání neúnavně vpřed. Bilo naléhavě a rychle, do rytmu bezhlavé zloby, která jej zcela svírala a zaslepovala mu duši i mysl. Metal před sebe jednu kletbu za druhou, vyhýbal se těm, které mířily směrem k němu, a v zápalu boje ho ani na okamžik nenapadlo, že by ho jedna z nich mohla ohrozit. Jeho cíl se stále otáčel ve snaze odrazit ho. Mladík se co chvíli proměnil v temný kouř, bleskurychle se coby černá čmouha přemístil a pokaždé se opět nečekaně zhmotnil. Jen co vypálil pár kleteb, znovu se proměnil.

Hra na kočku a na myš odehrávající se pod pozdně odpolední místy zabarvenou oblohou měla zakrátko dospět ke svému konci. Útočník věděl, že stíhaný se dřív či později unaví. On byl mladší, hbitější a měl výhodu. Byl si vědomý toho, že dotyčný začíná být vysílený. Nechápal, proč před ním utíká a nesnaží se pořádně bránit, ale nepřišlo mu na mysl se tím zaobírat. Znovu se rozplynul v dým a zvedl se ze země. Cítil chladivý vzduch otírající se mu o tvář a objímající celé jeho tělo. Ze shora si povšiml, že muž pod ním klopýtl, upadl a hekl bolestí. V očích se mu v tom momentě zablesklo a pevně sevřel čelisti. Věděl, že tohle je jeho příležitost. Bleskurychle se snesl k zemi a vztáhl ruku. V duchu se nadechl k vyslovení omračujícího kouzla. Ve chvíli, kdy ho vypustil do vzduchu, se do jeho zad opřel vítr a vydal se tak po směru vypuštěného kouzla, jako by ho chtěl popohnat. Prosvištěl mu kolem uší s varováním hrozby v jeho vlastní podobě. Současně s tím podebral jeho polodlouhé kadeře, které mu v pramenech jako poštvané hady vmetl do tváře a na malý okamžik ho jimi oslepil. Byl to jen zlomek vteřiny, než vítr opět nabral jiný směr. Byla to jen chvilka nepozornosti, ale stačila k tomu, aby jeho protivník kouzlo odrazil a paralyzoval jím pronásledovatelovo tělo do bezvědomí.

Zatmělo se mu před očima. Výhled na rozlehlou pláň zmizel a nahradil ho výjev podvědomí. Uprostřed nekonečné temnoty, jejíž rozsah nedokázal definovat, se objevila obrázková kniha. Její listy se před ním začaly obracet, a když se zaměřil na obsah, uvědomil si, že v obrazech ukazuje jednotlivé úlomky jeho vlastního života. Zachvátila ho panika, protože ho napadlo, že by to mohl být konec. Listy se obracely stále rychleji a stejně rychle rostl i jeho strach. Najednou se knížka s obrazy s hlasitým prásknutím zaklapla a zmizela. Zatajil se mu dech v očekávání nejhoršího. Temnota zlověstně se rozprostírající všude kolem však k jeho údivu zakrátko začala ustupovat. Nejdřív se zaradoval, ale pak si uvědomil, že se všechna čerň vsakuje doprostřed a naplňuje celé jeho tělo. Když už byla její přítomnost v jeho nitru docela nesnesitelná, pocítil jakýsi tah. Cítil, jak ho někdo nebo něco táhne za obě ruce z temnoty ven. Po chvíli tah přestal a přestože tma stále přetrvávala, bylo mu tak lehce, jako by se vznášel na obláčku. Hlavou mu na okamžik problesklo, že nebe doopravdy existuje a v tu chvíli ho do očí zasáhla oslepující záře. Mrkal v nedočkavé snaze prohlédnout skrz ni, až dokud světlo nezačalo slábnout. Přímo před ním se začaly ztvárňovat půvabné rysy dívčího obličeje rámovaného hustými tmavými vlasy, zpoza nichž prosvětlovala tlumená oranžovo-nachová záře. Je v nebi, projelo mu okamžitě myslí. Pokusil se zaclonit si rukou oči, aby měl lepší rozhled, ale nešlo to. Uvědomil si, že se nemůže pohnout.