Zločin a trest, HP FF

11

Zaradoval se, když pochopil, kde se tak najednou ocitl. Dufftown. Přesněji jedna z postranním uliček Dufftownu, lemovaná z obou stran zástupy malých rodinných domků se zahrádkami. Porozhlédl se kolem, aby se pokochal, a s hrůzou shledal, že opět nemá rozhled na svoje ruce, nohy ani tělo. Stačil si však povšimnout, že se nachází právě před domem, kde vyrůstal. Zarazil se. Moc dobře se pamatoval, jak tu stál před pár měsíci a nemohl se bolestí, jímající celou jeho existenci, ani pohnout. Bylo to těsně po tom, co se vrátil ze Států a dozvěděl se, co se stalo. Chtěl zemřít. Měl takový hrozný vztek! A když sem pak přišel, aby se podíval, co zbylo po tom, co ve svém životě tak miloval, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Stále to měl před očima... Ohořelé pahýly trámů a začouzené sutiny. To zbylo. Ale teď...

Nevycházel z údivu nad tím, jak to, že dům najednou stojí. A docela nedotčený. Jak dlouho ho tak už neviděl? Muselo to být nejméně osmnáct let! A jestliže je dům v pořádku, jeho rodiče i Meg jsou určitě také živí a zdraví! Kéž by se tak mohl podívat dovnitř... Věděl ale, že dokud se zase nepřemístí a nezhmotní jinde, z místa se nepohne, ani kdyby se rozkrájel. Proto se rozhodl vyčkat, aby zjistil, co se bude dít. Nečekal dlouho, když se za rohem domku objevil obrovský had. Jasně si ho vybavoval ze smrtijedských dostaveníček v hale Manoru, kterých se účastnil i on sám. Byla to ona. Voldemortova Nagini. Plazila se v celé své hrůzostrašnosti stále dál, blíž a blíž k hlavnímu vchodu, vedle kterého se dole nacházela docela malinkatá dvířka, patrně vyrobená pro nějakého domácího mazlíčka. Zatrnulo v něm hrůzou, protože tušil, co bude následovat. Se stejně zoufalým úsilím, jako posledně, když zaslechl srdcervoucí křik Ariany, se pokoušel hnout z místa. Stále a stále. Musel je přece varovat! Musel je přece ochránit!

I přes svoji snahu si jasně uvědomoval plynoucí čas, a proto ho udivilo, že zevnitř nejsou slyšet žádné známky boje. Ohlédl se za kotoučem slunce a zjistil, že se ještě ani nevyhouplo nad horizont. Bylo brzy ráno. Bylo téměř jisté, že v tuhle dobu ještě všichni tvrdě spí. Zhrozil se. Je možné, že zatímco on se tu zuřivě pokouší dostat z toho jediného bodu, k němuž je připoutaný, oni už jsou po smrti. Jeho nitro proklál hluboký žal a drtil mu srdce v ocelovém sevření. Jsou mrtví. A on nic neudělal. Nebyl tam, když ho potřebovali. Tak jako tenkrát... Ale to přece není možné, uvědomil si. Nemůže dvakrát prožít to samé. I přesto, že všechno kolem vypadalo tak jasné a živé, jako by to bylo skutečné, mohl to být jen sen. Pak si ale vzpomněl na svoji vidinu, jíž prožil tehdy uprostřed pláně, následovanou rozhovorem, který vedl s Arianou. Fénixovo srdce. Péra fénixe jako jádra Potterovy hůlky a hůlky Pána zla. Lektvar a jeho proměna... Jako když uhodí blesk, rázem se mu rozsvítilo. Jestliže tyhle jeho představy odrážely skutečnost, jak předpokládal, všechno bylo jinak, než si po celou tu dobu myslel. Zmocnila se ho taková nenávist, jakou necítil ani tenkrát. Zcela mu zatemnila smysly, a tak si v první chvíli nevšiml, že se mu začíná rozpíjet vidění a obrazy kolem něj i zvuky se počínají mísit. Ustálily se až po chvíli, když vytřeštil oči...

Zíral do stropu a sípavě dýchal. V hlavě mu stále hučelo vypětím, které jeho tělo ve spánku muselo prožít. Celý se třásl a po kůži mu v čůrcích stékal studený pot. Sice pochopil, že to byl jenom sen, ale to ho vůbec neuklidňovalo. Naopak. Věděl, že se to doopravdy stalo.

Když záchvěvy v jeho těle přestaly, pomalu vstal z postele a otevřel si okno. Zhluboka nabral do plic čerstvý vzduch, aby se trochu osvěžil a probral. Sice plánoval zůstat ve srubu ještě den, ale za těchto okolností nemohl. Rozsvítil si a přešel k prádelníku obsahující vypůjčené oblečení, ale i to, ve kterém přišel. Chvíli se v ní přehraboval, dokud nevytáhl svoje kalhoty, košili, svetr, ponožky a spodky. V rychlosti to všechno na sebe navlékl, obul se, popadl hůlku a vydal se ke dveřím. Chtěl před odchodem udělat už jen jedno – naposledy vidět Arianu. Ani nedošel ke schodišti, do místa, kde se stáčela chodba, když zaslechl z haly vycházet hlasy. Ostražitě se přikrčil u zábradlí v patře před schody a zaposlouchal se...