Zločin a trest, HP FF

10.

Čas zbývající do dne, kdy končila jejich dohoda, se jistě, a ne právě pomalu krátil. Ariana se nemohla ubránit vzrůstající nenávisti, jíž přechovávala ke kukačkovým hodinám nad krbem a začarovanému kalendáři v kuchyni, protože si jí posměšně dovolovaly každou vteřinu a každý den připomínat neúprosnou nezastavitelnost času. Nejednou vyplázla jazyk na kukačku, když odbila celá a ona s neskrývanou radostí vylezla ze svého okénka, aby jí tu skutečnost zvěstovala. Sice si dávala dobrý pozor, aby ji u toho nikdo neviděl, ale nedalo se říct, že by se díky tomu cítila lépe. Podobné okamžiky jí totiž přinášely jen následné výčitky, měla dojem, že svými obavami ze Smrtijedova odchodu zrazuje nejen svoje rodiče, ale i sebe.

S určitou zákonitostí se jejich četnost znásobila od té chvíle, kdy dostala reálný strach o jeho život, a přestala sama před sebou skrývat svoje city. Neměla ani ponětí, v jakém momentě si při pomyšlení na něj uvědomila, že k němu necítí nenávist. A fakt, že ho nedokáže nenávidět, ji dováděl k šílenství. Kdykoli pohlédla na svého otce, kdykoli vzpomněla na maminku. Kdykoli pohlédla do zrcadla. Dlouho se násilně nutila k tomu, nenávidět ho, protože podvědomě měla strach, že k němu to cosi, co ji hřálo v hrudi a způsobovalo jí husí kůži, pocítila už docela na začátku. Proto se při pohledu do zrcadla nikdy nedívala sama sobě do očí. Měla panickou hrůzu z toho, že by z nich vyčetla tu jistotu odrážející se v nich a zračící pravdu ukrytou v hloubi jejího srdce – že tomu tak skutečně bylo. Od první chvíle, kdy mu pohlédla do očí.

A jak dny plynuly, tak aby dostála svému slovu, pomáhala mu s hledání protiléku, či jakéhokoli způsobu, jak se proměnit nazpět, přestože to byl další způsob, jak přijít k výčitkám. Bodejť - dopomáhání Smrtijedovi k tomu, stát se znovu Smrtijedem, nebylo právě to pravé ořechové, zvlášť, když znala jeho původní úmysly, které navíc musela tajit před svým otcem i nadále a přihlížet tomu, jak se těší z přítomnosti ‚údajného Brandona - přeživšího hrdiny'. Ne, že by to nepředpokládala, ale k jejímu nemalému potěšení, se ani jí, ani Colinovi, žádný způsob navrácení podoby najít naštěstí pro ni nedařilo.

Colin se zdál být ze stále stejných záhadných důvodů v chování k ní i nadále lhostejný až chladný. Mnoho příležitostí k hovoru, který by se netýkal jejich společného projektu, se nenaskytlo, a Ariana je ani nevyhledávala. Alespoň tímto způsobem se snažila vykompenzovat míru výčitek, ale i tak zůstávalo daleko více pocitu viny plodících činností, než právě těch kompenzačních... Kéž by aspoň ty hloupé kukačkové hodiny přestaly kukat! Jednou tomu keramickému opeřenci zakroutí krkem...

―∞-•-∞―

Té noci byl úplněk a Ariana nemohla spát. Kulatý měsíc jí svítil do očí skrze drobné okénko hned vedle její postele, vrhal do místnosti ponuré světlo a prosycoval její duši smutkem. Dnešní úplňková noc totiž předcházela poslednímu dni, který měli podle svojí dohody s Colinem využít k pátrání. Poslední noc s ním. – Pod jednou střechou. Poslední noc. – Po které ho uvidí. Nezáleželo na tom, jestli měl nebo neměl Brandonovu podobu: Stačilo jí, pohlédnout mu do očí a energie, která jí pokaždé projela celým tělem a skončila v oblasti jejího podbřišku, kde se rozletěla na tisíce světlušek, dokázala prosvětlit každý takový okamžik a potvrdit tak tímhle nádherným způsobem sladkobolnou skutečnost: Milovala ho. Milovala Smrtijeda.

Převrátila se na druhý bok, aby jí měsíc nesvítil do tváře a podařilo se jí usnout. Ne, že by to její zoufalou situaci mohlo změnit, ale méně trápení pořád bylo lepší než spousta trápení, na které bez tak ještě určitě dojde řada... Po chvíli marného pokusu o spánek si uvědomila, že má žízeň a trochu hlad. Nedalo se říct, že by měl v její nespavosti prsty on, ale s plným žaludkem se vždycky líp usíná. I přežívá útrapy. Nad vidinou chlazeného máslového ležáku, který si její otec nechával ve spodním šupleti chladničky, se přese všechen smutek potěšila i ona, a vyskočila z postele. Přehodila přes sebe župan, tichounce za sebou zaklapla dveře a neslyšně seběhla bosýma nohama schody. Aby se dostala do kuchyňky, musela projít přes halu s kukačkovými hodinami, které k její úlevě nekukaly, nýbrž „jen" poslušně odtikávaly neúprosný čas. Hluboce si nad tím povzdechla, s tichým pleskáním nahatých chodidel odťapkala za roh a nechala dohasínajícím ohněm osvětlenou místnost haly za sebou.

Otevřela lednici, vyjmula jednu z lahví s ležákem a odzátkovala ji. Zhluboka nasála libé výpary a konečně se napila. Pěkně z plna hrdla, až dokud nebyla láhev dočista prázdná. Co nejtišeji ji odhodila do odpadkového koše pod výlevkou a chtěla nenápadně zmizet, když v tom si povšimla, že z haly vycházejí tlumené hlasy. Jeden z nich patřil jejímu otci, ale ten další nedokázala rozpoznat. Opatrně se vyplížila ke schodům a zlákána vlastní zvědavostí se skrčila tak, aby ji částečně chránilo masivní dřevěné zábradlí. Vykoukla zpoza něj. V směrem ke krbu natočeném křesle seděl její otec a komunikoval skrze žhavé uhlíky s nějakým jiným mužem, jehož hlava se tvarovala v ohništi. Bylo jí divné, že jeho hlas jí není ani trochu povědomý, a to ještě více podnítilo její vrozenou zvídavost. Proto zatajila dech a zaposlouchala se do jejich hovoru.

„Časy jsou zlé, Gawaine, je to tak." povzdechl si její otec. „Nejen, že Smrtijedi unesli Marthu, ale zhruba před třemi týdny se jeden z nich pokusil napadnout i mě." Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen praskání uhlíků. Ariana se šikovně přesunula z podřepu do pokleku, aby jí nebolely nohy. Bylo tak zvláštní slyšet teď z jeho úst vyprávět něco, o čem věděla svoje. - A tajila to.

„Víš..." pokračoval. „Dělám si docela starosti. Kouzlo jsem sice obrátil proti němu a on upadl do mdlob, ale... Já pak musel odejít, a když jsem se vrátil, nebyl tam... A jestliže na nás do té doby nikdo další nezaútočil, znamená to podle mě jediné: Ten Smrtijed měl za úkol nás zabít. A nejen to – musela to být průvodní součást jeho zasvěcení. Myslím tím... Ten úkol musel začít právě únosem Marthy. A pak, když dostal znamení za dobře odvedenou práci a prokázání loajality, jednoduše pokračoval ve svojí misi. A když budu předpokládat, že mě chtěl jenom omráčit – o což se i pokusil,... zřejmě byl jeho úmyslem i tentokrát právě únos... Ale nejhorší na tom všem je, že to musel být někdo, kdo věděl, kde se ukrýváme – někdo blízký..." Panebože. Ariana rázem přestala dýchat. Nemohla tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda, běželo jí hlavou. Nemůže... Měla sice zato, že měl v úmyslu zabít, ale tohle bylo ještě horší. On by ji... on by ji klidně byl schopný omráčit a předhodit ostatním Smrtjedům pro zábavu! Odmítala tomu uvěřit. Nemohla. Protože to by znamenalo, že ho zná ještě daleko hůř, než si vůbec myslela. Že je daleko horší lump, než si kdy myslela. Na okamžik ji napadlo, že by ji možná toho osudu ušetřil, kdyby ji uviděl a pochopil, jak je nevinná. Ale pak jí v mysli jako vražedný šíp prolétla slova jejího otce. Začalo to únosem její matky. On ji unesl! Byla sice bystrozorka, ale byla to žena. Stejně jako ona sama. Určitě by toho byl schopen, uzavřela svoji úvahu a až teď si uvědomila, že jí z očí v proudech tečou slzy.

Celá se chvěla od bolesti, která svírala její útroby. Mdlé světlo halící nevelký prostor dodávalo skutečnosti ještě hrozivější háv. I tak měla pocit, že přes slzy nevidí, ale cítila, že už nevydrží poslouchat ani jedinou vteřinu. Opatrně se postavila, a shrbená, aby ji nebylo vidět, se vydala nahoru po schodišti. To cestou vyloudilo jen párkrát nepatrné zaskřípění a její otec, sedící u krbu a zabraný do hovoru, si naštěstí ničeho nevšiml.

„Ariana o tom nic neví..." bylo poslední, co zaslechla. Když už byla na nejvrchnějším schodu, naposledy se ohlédla, aby zkontrolovala, že doopravdy nepojal žádné podezření a nevstal z křesla, a v tom si povšimla mohutného stínu v chodbě. Zběsile zamrkala, aby setřela slzavou clonu a lépe viděla, a přesně v tom samém momentě, kdy zjistila, kdo to je, k ní dotyčný přiskočil, pevně ji k sobě přitáhl a zacpal jí rukou ústa i nos. Dřív, než se vůbec stačila vzpamatovat, všechno se s ní zatočilo, a ocitla se ve víru charakteristickém pro přemisťování.