Zločin a trest, HP FF

Epilog

Na světě jsou věci, které nebyly stvořeny, aby si rozuměly. Oheň a voda, dobro a zlo, prázdnota ticha mezi čtyřmi stěnami a burácivá podstata bouře vně příbytku řvoucí jemu na výsměch. Kdykoli se prolnou, jedno zákonitě vždy zničí druhé. Přesto mnohé aspekty jejich charakterů nemohou existovat jeden bez druhého. Horkost a chlad. Bezelstnost a proradnost. Poklid a divokost. Paradox až bizarního způsobu souznění těchto rozdílných povah je určitou harmonií sám o sobě, přestože nemění nic na tom, že nemohou být na tomtéž místě aniž by splynuly v konfliktu. I lidé jsou různí. A vždy budou spíše odlišní, než stejní. Proto, dokud budou bít lidská srdce, budou zcela jistě existovat protiklady i konflikty.

Ta srdce bijí pro tolik různých věcí. Pro lásku i pomstu pro ni, pro nenávist a odplatu za ni. Někdo oplácí lásku nenávistí a jiný nenávist láskou. Ale nastanou i takové časy, kdy temnota zavládne nade vším co je na světě drahé. Slunce zakryjí temná mračna, šklebící se shůry hadími tlamami, a nepropustí dostatek světla, aby vykvetly květiny a všechno krásné. Světlo se nespřátelí s tmou. I vůle oplácet zlo dobrem povadne. A to je tím nejhorším znamením. Znamením zla. Plíživě proroste i ta nejšlechetnější srdce, v té či oné míře. A nastane peklo na zemi. Dým, zdvíhající se nad střechami nedávno vypálených domů jako sirný dech z pekelné jámy, prosycující vzduch smutkem a strachem. Vypálené kletby, zanechávající po sobě dlouhotrvající neviditelnou stopu zoufalství a bolesti... Na světě jsou věci, které nebyly stvořeny k lásce.

―∞-•-∞―

Špičkami prstů přejela po dohladka vybroušené dřevěné katedře učebny starého profesora lektvarů a posadila se na židli, stojící za ní. Rozhlédla se po místnosti a pobaveně se usmála. Nikdy si ani nepomyslela, že by kdy mohla zaujmout místo profesorky lektvarů. Ne tedy právě proto, že by se snad podceňovala. Ona vždycky byla spíš individualistka. Neměla ráda, když jí někdo mluvil do postupu při jejich přípravě. Neměla ráda posměvačné pohledy průměrně nadaných spolužáků, kteří měli za to, že odvedli skvělou práci, při přesném dodržování pokynů v učebnici. Neměla ráda profesory, kteří jí diktovali něco, s čím se neztotožňovala. A teď tu seděla, jako příští oficiálně jmenovaná profesorka lektvarů na škole. Jak tohle vůbec mohlo fungovat dohromady?

V životě se stačila naučit, že je potřeba respektovat druhé. Snažit se je pochopit. Snažit se, vžít se do nich. - Vždyť právě v tom tkvěl klíč k respektu. V životě se naučila žít si se svým vlastním kouskem pravdy a nestrkat ho každému pod nos, sotva co se objeví v dohledu.

Uvědomila si, že už bude nejspíš spousta hodin, a tak vyskočila zpoza katedry a vystřelila ze dveří takovou rychlostí, jakou jí podpatky a úzká kostýmková sukně dovolovaly. Netrvalo dlouho, a vyběhla z budovy školy na čerstvý vzduch. Ovanul ji vlahým dechem typického jarního rána, s příměsí nezaměnitelné vůně máty a pačule, a dal jí tak pocítit skutečnou volnost, která se jí pojednou zmocnila.

„Už žádné obavy!" zvolala se skutečným pocitem svobodného květinového dítěte.

„Už žádné strasti!" prosvištělo jí kolem uší o něco tlumeněji. Usmála se a naplnila plíce čistým vzduchem symbolizujícím odchod starého a příchod nového.

„Už žádná bolest!" zvolala ještě jednou a rozpažila ruce, jako by si chtěla z plna hrdla rozkošnicky vychutnat každý záchvěv radosti vyvolaný pocitem pod sebe odhazujícího závaží, a bez jediného zaváhání začala padat vzad. Zachytila ji měkká náruč zdroje její beztíže.

„Jak jsi věděla, že tě chytím?" zašeptal jí do ucha.

„Intuice." prozradila mu rovněž šeptem, zatímco jí pomáhal vytáhnout se zpátky na nohy. „To právě proto." pokývala hlavou, když už stála na svých a oplácela mu bezstarostný pohled. „Ty jsi tím, co mě vždycky znovu postaví na nohy. I když si třeba myslím, že hloubka, do které jsem spadla, se rovná nepřeklenutelné propasti."

Všechno to, co Colin a Ariana společně v uplynulých měsících překonali, jí dávalo pocit, že dokáže hory přenášet, - kdykoli bude v jeho blízkosti. Po válce se nakonec k jejich obrovskému údivu ukázalo, že vlivem dopředu nepředvídaných vlastností Smrtijedovy zhouby, se po návratu do původního těla Colinovo znamení docela vytratilo, a nebylo patrné ani ve formě jizev, jako tomu bylo u jiných Smrtijedů. Ariana se domnívala, že to muselo způsobit porušení přirozeného řádu, ke kterému došlo v momentě, kdy Harry Potter zabil Voldemorta. Měla zato, že právě skutečnost, že jeden z nich způsobil konec existence toho druhého i přesto, že hůlky, které si je oba vybraly, měli totožné jádro, mohl za to, co se nakonec stalo. Samotné porušení přirozeného řádu pak způsobilo, že kouzlo vyvolané za pomoci magie stejného původu – ptáka fénixe, se zrušilo, a došlo k návratu. A patrně fakt, že Harry v souboji zvítězil, hrál roli v absenci znamení. – Jako by potom vůbec neexistovalo.

Arianina matka Martha, i Colinův bratr Brandon, který zmizel, aby se skryl před hněvem Pána zla, se nakonec objevili a všechno zase zapadlo do svých kolejí. Až na jednu věc.

Sice proti Colinovi neexistoval jediný přímý důkaz, že skutečně byl Smrtijedem, jen svědectví ostatních Smrtijedů, a to nemělo žádnou váhu, protože když došlo na předvolání k tribunálu, stačilo, aby ukázal své čisté předloktí, a okamžitě ho poslali domů - ba co víc, kdyby jim snad začal vyprávět skutečný příběh, nečekal by ho ani tak Azkaban, jako spíš ústav pro choromyslné. A protože Marthu omráčil a unesl tak, aniž by ho zahlédla, a ani John nevěděl, kdo skutečně je, bylo jen na Arianě, zda své rodině celou pravdu odhalí, ona sama.

Ariana moc chtěla. Po tom období lží a utajovaných pravd tak moc toužila po tom, vyjít s tím vším na světlo. A to především s tou jednou, a největší pravdou - že přese všechno, co se stalo, miluje Colina. Ale dobře věděla, že to nemůže udělat. Věděla, že kdyby všechno prozradila, začal by soudní proces, o kterém byla víc než přesvědčena, že by ho podnítil sám její otec, a on, i kdyby vyšel z Azkabanu, „očištěný" a „zbavený" viny, jeho vinu v očích její rodiny by to nesmylo. Ona sama mu odpustila. A nedokázala bez něho žít. Tak se jednoho dne prostě rozhodli vypařit, podobně jako Pán Zla, při svém konečném pádu. Nezanechat stopy. Skončit. Pro všechny a všechno, co kdy svazovalo jejich existence s Colinovou vinou...

Jen pro sebe navzájem teď začínali znovu. V Americe, pod novými identitami a s čistým štítem. Jen mezi nimi visela skutečná pravda. Už nikoho jiného nespojovala, jen je dva. A proto, že oni si navzájem dokázali odpustit, nesvazovaly je už žádné okovy. Jen společná budoucnost...