Zločin a trest, HP FF

12.

Toho rána se probrala v lehce zatuchlých, místy děravých peřinách, ale cítila se tak šťastná, jako už dlouho ne. Po rtech jí přeběhl úsměv a líčka prorostl ruměnec, když si v útržcích vybavila intenzitu minulé noci. Kupodivu ji ani na okamžik nenapadlo, zamýšlet se nad tím, jestli náhodou neudělala chybu, když to nechala zajít tak daleko. Možná proto, že neměla odvahu podívat se pravdě do očí. A nebo snad proto, že ten pocit, ta touha ponoukající ji jít dál, byla tak silná a tak skutečná, že jí připadalo absurdní litovat jí. Nevěděla, co se stane dál, ale věděla, co cítí. A to jí připadalo daleko podstatnější.

Protáhla se a pohmatem se pokusila zjistit, jestli Colin pořád leží vedle ní, protože se jí ještě nechtělo otevírat oči. Nespokojeně zavrněla, jakmile ukončila svoje pátrání a shledala jeho nepřítomnost. Nedalo se nic dělat. Pootevřela víčka jenom tak trochu, aby navykla dennímu světlu a aby se přesvědčila, zda přeci jen není někde v dohledu. Ale protože ho nikde neviděla a už stejně byla vzhůru, rozhodla se vstát.

V rychlosti se oblékla do svršků poházených po místnosti a vydala se z ložnice ven. Jen, co vylezla na chodbu, zaznamenala jakýsi šramot vycházející s vedlejšího pokoje. Ozýval se i přes to, že dveře do ní byly zavřené, a to ji zarazilo. Zvědavě se připlížila až k nim a přisála se na ně uchem. Chvíli bylo slyšet jen neurčitý lomoz, ale pak zaslechla zevnitř Colina tak procítěně zaklít, až skoro nadskočila.

„Zatraceně! Zatraceně!" ozývalo se zpoza dveří. Zarazila se. Co se tak mohlo stát? Nejjednodušší způsob jak to zjistit, bylo, nahlédnout dovnitř, ale něco v jeho hlase jí k tomu sebralo odvahu. Hrklo v ní. Co když je vysvětlení daleko prostší, než se zdá, a ona si ho jen nechce připustit? Možná, že zkrátka lituje toho, co se mezi nimi v noci odehrálo. Sotva na to pomyslela, před očima jí vytanul obraz Colina zběsile pobíhajícího po pokoji a otloukajícího si o hlavu všechny předměty, které se mu namanuly do cesty. Bodlo jí u srdce. Ta představa tak dokonale zapadala do scénáře, který se, soudě dle jejího sluchu, skutečně za zdí odehrával, až jí z toho zamrazilo. Měla to tušit. Měla to vědět, že mu nemá dávat žádnou další příležitost! Hloupá, hloupá Ariana!

Dál už se nijak nerozmýšlela a rozběhla se rovnou po schodech dolů do haly. Musela pryč. Představa, že je s ním zavřená v jednom domě a čeká, kdy vyjde z pokoje, kysele se na ni podívá a neupřímně jí popřeje dobré ráno, ji natolik děsila, že neměla na výběr. Když se dostala až ke vchodovým dveřím, zabrala za kliku. Čekala, že ji ovane čerstvý venkovní vzduch, ale místo toho jí klika zůstala v ruce.

„Zatraceně..." zamrmlala sama pro sebe. „Já vážně nemám štěstí."

Chvíli se pokoušela kliku znovu nasadit a dveře ke svobodě otevřít, ale nedařilo se jí. Nakonec to s povzdechem vzdala a chtěla se rozejít zpátky do ložnice, ale přesně v momentě, kdy se otočila, vrazila do hrudi svého trýznitele.

„Och." vydechla, nemile překvapena. Snad aby ji zachytil, kdyby náhodou ztratila rovnováhu, obmotal jí ruce kolem pasu a přitáhl ji k sobě.

„Myslel jsem, že se říká ‚dobré ráno'." prohodil k jejímu údivu nečekaně přítulným tónem. Zmateně zamrkala a pozdravila ho.

„Kam ses to chtěla takhle brzy po ránu vydat?" prohodil rozšafně, načež ji propustil ze sevření a chytil ji za ruku. „Dáš si kafe?" nabízel jí, zatímco ji táhl do kuchyně za schodištěm. Byla natolik vyvedená z míry jeho postojem, jsoucím v absolutním rozporu s jejím scénářem, že se nezmohla na nic inteligentního.

„No víš... původně jsem tě nechtěla obtěžovat." vylezlo z ní. Nechápavě povytáhl obočí vzhůru.

„Proč bys mě měla obtěžovat?" Zastavila se v pohybu, a tak se zastavil i on.