Zločin a trest, HP FF

15.

Ve vřavě, která vypukla a která se nevyhnula ani Arianě, když se vrátila ze své veleúspěšné mise „akce na hrušky", měla jen stěží chvíli, kdy by mohla jít hledat Colina. Mezi jednotlivými přesuny po hradě se akorát tak stačila modlit, aby se nechoval hloupě, neporušoval ‚tabu' a aby byl v pořádku. Mezi obránci hradu ho naštěstí ani jednou nezahlédla, a na těla padlých se raději nedívala.

V zápalu adrenalinu, který ji docela zachvátil, přestala vnímat čas, a proto si ani neuvědomila, že venku už je tma. Ustala v pohybu, protože si povšimla, že jí začíná nějak podivně zaléhat v uších. Zvuky boje pojednou utichly a nahradil je sípavý, vtíravý hlas Pána zla, jenž milostivě oznamoval, že jim dává pauzu, a promlouval k Harrymu. Arianě bylo v tom momentě jasné, co se stane. Jak znala Harryho, věděla, že nedovolí, aby kvůli němu umírali nevinní lidé a nechá se Voldemortem zmanipulovat, a přijde k němu do lesa, kam ho zval, sám, jako podsvinče vedené na porážku.

Jakmile jeho hlas utichl, rozhlédla se kolem sebe a pokusila se sehnat myšlenky. Pokud se jí s Colinem podaří setkat, tak jedině teď. Panický shon, kvílející hlasy, ohromující rány ozývající se pod palbou špatně mířených kleteb, tu a tam bořící sloupy, sochy a zdi, to všechno, jako by rázem ani nebylo, přestože se ve vzduchu na důkaz opravdovosti té noční můry stále vznášel prach. Všichni teď směřovali do Velké síně, aby se tam setkali s těmi, kdo přežili a postarali se společně s nimi o těla padlých. Doufala, že pokud je Colin v pořádku, bude uvažovat stejně jako ona, a napadne ho sejít se s ní tam. Na nic už nečekala, a rozběhla se, seč jí síly stačily, po schodech dolů...

Jen co se ocitla v Síni, začala se pátravě rozhlížet. Proházela jejím trupem, pořád dál a dál, a kámen ztěžka se usazující na jejím srdci, se postupně stále více zvětšoval. Ve chvíli, kdy dorazila až na konec, a přesto ho nenacházela, už nemohla úzkostí téměř dýchat. Proto se téměř zalkla ve snaze nabrat do plic vzduch, jakmile ji kdosi chytil za rukáv a donutil ji ohlédnout se.

„Coline!" vydechla v radostné úlevě, když ho před sebou shledala, živého a zdravého, a téměř ihned mu vpadla do náručí. „Tolik jsem se bála." zašeptala do rukávu jeho kabátu. Dlouho stáli v pevném objetí, pak vzal její hlavu do dlaní a zběžně si ji prohlédl.

„Jsi v pořádku, že ano?" Přikývla.

„Kdes celou tu dobu byl?" zeptala se ho, když se od sebe odtrhli.

„No... asi tak někde mezi rovinou pocitu povinnosti dostát dohodě a hromadou výčitek, že jako bystrozor nebráním kouzelnický svět." prohodil ledabyle.

„Vyčítáš mi to?" přimlouvala se k němu laškovným hlasem. „Neměl bys. Pokud by se všichni přestali chránit před hrozící katastrofou v momentě, kdy je jim nejblíž, za chvíli by vymřeli." Chvíli se ni díval a pak jí zastrčil neposedný pramínek vlasů za ucho.

„Proč ty mě vždycky dokážeš přesvědčit?"

―∞-•-∞―

Slunce se už dávno vyhouplo nad obzor a stále nebylo slyšet ani zmínky o Harrym, který nakonec, přesně podle její domněnky, odešel do lesa sám. Kouzelníci a čarodějky se ploužili po sutinách, které z hradu zbyly, a krátili si tak čekání na nadcházející zprávy. Ariana s Colinem seděli vedle sebe, opřeni o jednu ze stěn Velké síně, a vyčkávali v tichosti.

Pojednou se začínalo zdát, že se všichni srocují na nádvoří. Colin na to upozornil Arianu, která v tu chvíli nevnímala okolní ruch, a následoval dav společně s ní.

Po dlouhém kamenném mostě kráčel zástup přeživších Smrtijedů na čele s výsostně hrdě vypnutým Pánem zla, patrně ještě více neohroženým, než kdy dřív. Ariana se vyklonila do strany a s hrůzou shledala, že uvnitř davu ztěžka kráčí spoutaný Hagrid a na rukou nese nebohé tělo Harryho. Takže to doopravdy znamenalo, že je konec? Až teď si uvědomila, jak moc těžké to pro Harryho po celé ty roky muselo být, když musel chodit s nálepkou – „Vyvolený". Kdyby osud celého světa spočíval jen v jejích rukou, raději by si je usekla, aby nemusela nést tak těžké břemeno zodpovědnosti.