Zločin a trest, HP FF

6.

Někdo si představuje okamžik smrti jako náhlé utnutí smyslů. Všechen pozemský šum, pachy a vůně, to všechno skončí. Zmizí. A jakoby nikdy ani nebyly, ponoříme se do zcela nového světa, ať už bude jakýkoliv. Pohltí celé naše tělo. Myslí možná stále budeme lpět na tom, co jsme dosud znali. Budeme žasnout nad zákonitostmi nové dimenze a porovnávat je s místem, ze kterého přicházíme. Ale možná, že zapomeneme. Možná je hrana mezi vědomím a nevědomím stejně ostrá jako katova sekera, která stíná na smrt odsouzeného.

Pro někoho zemřít, znamená, ponořit se do nekonečného spánku. Nechat se ukolébat do říše nočních můr nebo fantastických příběhů. Mnoho lidí sní o smrti, která by přišla nečekaně a vtáhla je do světa nevědomí, aniž by o tom věděli. Tak jako únava. Stahuje smyčku do té doby, dokud svou oběť docela nepolapí a nevtáhne do svých osidel... Cesta do říše spánku může být různá. Někdy je procházkou pod červánkovým baldachýnem růžového sadu vyluzujícím omamující vůni, která ukolébá. Jindy smýká ze strany na stranu neviditelnou silou, prodírá skrz ostnatá křoviska, až dokud nenechá padnout vyčerpáním. A propadnout do zlého snu. Na místo, kde nevychází slunce. Kde je neustále tma. Tma a chlad. Chlad, proudící mezi neprostupnými kamennými zdmi a usazující se na plicích. Vlhkost, stékající po zdech a ulpívající na prstech, jsouc na dosah ruky. Tam, v tmavém sklepení Malfoy Manoru...

―∞-•-∞―

Zdálo se, že potemnělá noblesní hala Malfoy Manoru byla svědkem zasedání sboru i toho večera. Všude nad dlouhým hodovním stolem se vznášel odér páchnoucí po nenávisti, smutku, strachu a bolesti, a pán toho všeho seděl v jeho čele. Jako vždy nedotknutelný a neohrožený, obklopený cháskou ubožáků opojených jeho mocí... Nikdy si nemyslel, že je lepší, než oni, koneckonců, sám se k nim přidal a měl k tomu svoje vlastní důvody. Rozhlédl se a shledal, že tentokrát ho zřejmě nečekají, jeho místo bylo obsazené, a proto se podivil, jak je možné, že tu je. Pokoušel se porozhlédnout, aby našel svoje ruce nebo nohy, ale nešlo to. Měl zvláštní pocit. Zdálo se, že je všeho součástí, ale zároveň neexistuje. Jako by byl najednou všemocným všudypřítomným duchem samotného Malfoy Manoru.

Když se přestal nad vším podivovat a přemýšlet nad prapodivnou formou sebe sama, uvědomil si, že Smrtijedi si povídají, a proto našponoval uši.

„Můj pane." zaskřípal vysoko posazený ženský hlas, a jen co se podíval pozorněji, zjistil, že patří Bellatrix Lestrangeové. „Na ten úkol se dobrovolně hlásím. Chci toho kluka zabít." zasípala krvelačně, avšak dřív, než stačil Voldemort odpovědět, halou se roznesl strašlivý nářek vycházející ze sklepení a jemu v tu ránu ztuhla všechna krev v žilách. Ten hlas znal. Jistě, jeho tón byl zabarvený strachem a bolestí, ale musel to být on. Hlas Ariany. V tu chvíli jako by jeho nitro proklálo na tisíc drobounkých jehliček. Prošpikovaly každou částečku jeho těla i duše, a on nabyl pocitu, že mu nezbyl už ani jeden jediný kousek. Ta bolest byla tak skutečná, že neměl čas uvažovat nad tím, proč se tak cítí, a kdy pro něj začala být tak důležitá. Jenom toužil dostat se k ní, zjistit co s ní je, ochránit ji, ale nemohl se pohnout z místa. Jediný obraz, který se mu naskýtal, byla hlavní hala Manoru a její společnost.

„Červíčku!"zařval do toho Pán zla. „Nenařídil jsem ti, že má být náš host zticha?!"Tlustý mužík s krysíma ušima se poníženě omluvil a ustrašeně odcupital do sklepení. Ze všech svých sil se pokoušel rozběhnout za ním, ale byl to boj s větrnými mlýny. Jistě, ublížila mu, zmařila jeho úmysly, ale tohle si přece nezasloužila. Nepřál si pro ni takový konec. Nezbývalo mu však, než sledovat i nadále dění v hale a modlit se, aby byla v pořádku.

Pán zla se blahosklonně zahleděl na svou věrnou služebnici a řekl:

„Byť mě tvoje krvežíznivost velice těší, Bellatrix, já musím být tím, kdo zabije Harryho Pottera." Nespokojeně zamlaskal, vstal od stolu a začal plíživě s hůlkou v ruce přecházet po jeho obvodu, přímo za hlavami svých poddaných.