Zločin a trest, HP FF

5.

Ariana seděla opřená o dřevěné futro postele v podkrovním pokoji, uvažovala nad událostmi dne, a snažila se vymyslet nějaký chytrý plán. Potřebovala najít nějaké rozumné východisko z už tak dost bezvýchodné situace, avšak zdálo se, že rozum s ní odmítá spolupracovat. O žádném lektvaru, který by navrátil původní podobu, pochopitelně nevěděla – a bylo nepravděpodobné, že se jí do doby, než ji začne Smrtijed podezírat, podaří nějaký funkční vyvinout. Kromě toho nevynaložila tolik úsilí na to, aby jeho zasloužený trest jen tak anulovala. Jedinou naději představoval její bystrý intelekt, ten se však k její nelibosti smrsknul pokaždé, kdykoli se v myšlenkách jenom dotkla jakékoliv vzpomínky na jeho osobu. Pokoušela se uchopit záležitost za pačesy a rozebrat možnosti, ale stále měla před očima jeho ledový pronikavý pohled prosakující do jejího nitra s intenzitou, kterou na sobě cítila ještě teď, jako by jejím prostřednictvím chtěl mít nad jejím konáním neustálou kontrolu. V podobě mrazíku procházejícího se po jejích zádech, hrudníku, nohou i rukou... Otřásla se, a bezděčně si přejela prsty po zápěstí, kde se jí po „nehodě" dotýkal. Věděla, že to udělal jen z praktických důvodů. Ale přesto měla dojem, jako by živá vzpomínka na dotyk a nynější nepřítomnost tepla jeho dlaně vytvářela v místě doteku jakýsi deficit, touhu její pokožky žalostně lačnící po tom, aby ji dál hýčkal svojí horkostí, aby zaplnil to zvláštní prázdno na jejím zápěstí. Ani když ho teď objímala prsty druhé ruky, nemohlo to nahradit ten magický pocit...

Trhla sebou, jakmile si uvědomila směr, kterým se v mysli opět ubírá, a jako na povel uvolnila sevření. Zabušila si pěstmi do skrání, aby se konečně přiměla logicky uvažovat. Rozhodla se, že se pokusí probrat jednotlivými událostmi v pořadí, v jakém následovaly, a možná ji pak napadne, jak z toho ven. Analýza v přímé postupnosti ještě nikdy nezklamala. Aby si pomohla, a co nejvíc předešla případnému odbíhání od tématu, zvedla obě ruce, sevřela je v pěst, a začala na prstech polohlasem odpočítávat a vyjmenovávat vše, co se toho dne seběhlo. Když skončila, cítila se mizerně. Vše, co udělala, udělala pro dobrou věc, a jak to dopadlo! Nejen, že „její" bezejmenný Smrtijed ‚nechodil po kanálech' a netrpěl za svoje hříchy, ale ještě k tomu se šikovně vetřel pod jejich vlastní střechu, a ona musela otci lhát. A cítila se o to provinileji, že všemu uvěřil, a ještě se radoval z toho, že může do svého domu přijmout starého známého, kterého považoval za ztraceného, ne-li za mrtvého. Ale přes to všechno... pomohl jí vyléčit ruku, i když nemusel. Před očima se jí znovu promítla večerní scéna v kuchyni i jeho podivný odchod, když její otec zmínil bratra Brandona Waynea.

Další věc, kterou stále nedokázala pochopit, byl průběh Smrtijedovy proměny a pocit, jenž se jí zmocnil, jakmile dospěla ke konci. Po přeměně vypadal natolik odlišně, že kdyby jeho předchozí podobu neměla přímo před očima, jistě by se nad ničím nepodivovala, ale takhle nabyla dojmu, že musela udělat chybu, protože rysy v obličeji, široké čelisti, výrazný nos i brada, se prakticky nezměnily. Protože jinak by to znamenalo, že musel být Brandonův dvojník anebo... Ne, to nebylo možné! Ariana se rozkuckala a bezmála zadusila při myšlence, ke které dospěla. Vyskočila z postele a vystřelila z pokoje. Věděla, kdo jí poskytne odpovědi na její otázky.

Bylo něco po půl jedenácté večer, a to byl čas, kdy její otec obvykle sedíval na pohovce před krbem a zamyšleně se díval do plamenů. Proto se podivila, když potichu seběhla schody a našla otevřené dveře na verandu, ale v místnosti nikdo nebyl. Přišourala se k východu a opatrně vykoukla ven. Usmála se, když ho uviděla. Postával zády k domu, mával hůlkou ve vzduchu a do toho cosi mumlal.

„Tati, co tu děláš?" oslovila ho opatrně. „Pojď domů, vždyť už je chladno." Přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Ustal v pohybu, otočil se k ní a mlčky se pousmál. Pak kulhavou chůzí popošel k lavičce se stříškou a posadil se. Rukou ji vybídl, aby si sedla k němu, a tak ho bez řečí následovala. Vytušila, že jí už neodpoví, a tak se na chvíli zaposlouchala do ticha noci. Halila okolní krajinu i její zvuky svým tmavomodrým pláštěm posetým zářivými tečkami tak samozřejmě, jako by se nic nezměnilo. Vlastně to byla jedna z mála nádherných věcí, které Smrtijedi ani Voldemort nedokázali nakazit. Ale jejího otce i ji ano. Zakabonila se.