Zločin a trest, HP FF

4.

„COŽE?!" zajíkla se, a téměř zkameněla zděšením. Usilovně doufala, že jenom špatně slyšela. „Ty chceš... do té doby bydlet v našem domě?!"

„A cos čekala?" ušklíbl se. „Myslíš si, že ti jen tak budu věřit? Ty se pak vypaříš a nic z toho nebude."

Přestože se jí nelíbilo, co říkal, tentokrát by mu chtě nechtě musela dát zapravdu, a proto raději přešla jeho obvinění z křivopřísežnictví mlčky. Svoje štěstí toho dne pokoušela až až.

„Můj táta je bystrozor. V životě tě nepřijme!" pokusila se naposledy vybruslit ze situace a nasucho polkla.

„Samozřejmě, že bychom mu řekli jinou pravdu." opáčil podrážděně. „Představíš mě jako toho, kdo teď přece jsem – pokud jsi neselhala ve výpočtech – takže jako..."

„Jako bystrozora Brandona Waynea." doplnila ho neochotně. Skutečnost, že právě kuje pikle se Smrtijedem, a vyhlídka na to, že bude muset lhát vlastnímu otci, ji pranic nenadchly.

―∞-•-∞―

„Tati!" vykřikla, jakmile ho uviděla, a zděšeně se k němu rozběhla. „Proboha, co se ti stalo?!"Muž před ní zdaleka nevyhlížel tak suverénně, jako obvykle, a bylo zjevné, že má něco s pravou nohou, protože při snaze jít jí vstříc viditelně zakulhal.

„To nic, holčičko." usmál se přes bolest. „Jen... jsem se byl trochu projít po okolí a narazil na výmol. Řekl bych, že to byl vymknutý kotník – ale neměj strach, už jsem si ho ošetřil. Díkybohu, že jsi v pořádku." vydechl a nezvykle pevně ji objal.

„Proč bych neměla být? Pojď, sedni si." pobídla ho, když ji pustil, a pomohla mu zpátky na pohovku.

„A kdo je tohle, zlato?" ukázal za její záda, jen co se usadil. „Neříkej, že sis přivedla nápadníka." zašprýmoval, a v ní jako by se v ten moment krve nedořezal. Že by doopravdy udělala v postupu chybu? Nebo si její otec skutečného Brandona jenom špatně pamatoval? Pravdou sice bylo, že se s ním naposledy musel vidět pár měsíců dozadu, ale přesto... Téměř nadskočila v úleku, když zničehonic vedle ní zaburácel otcův hlas.

„Ale to mě podržte!"zvolal. „To mě podržte, jestli tohle není Brandon Wayne! Jen trochu zarostlejší, jen co je pravda!" Úlevně přitakala jeho domněnce, a s kyselým výrazem sledovala, jak vstal a přátelsky ho poplácal po zádech. Až teprve teď hra doopravdy začala.

Seděla v objetí měkké kožené sedačky a předstírala, že zamyšleně pozoruje plameny v krbu. Tančily jeden vedle druhého, vytahovaly se a zase krčily, halily celou místnost do měkkého, teplého světla, a všechna křesla, dřevěný nábytek i sošky na jejich oslavu vrhaly stíny mihotající se do rytmu tance. Jen kukačkové hodiny na stěně nad krbovou římsou se svéhlavou pravidelností odtikávaly svoje vteřiny, a narušovaly tak občasné zapraskání rozpálených polen.

„Ariano, zlato, připravíš nám čaj?" pročísl ticho hluboký mužský hlas a donutil ji vzhlédnout. Opětovala vlídný úsměv, mlčky přitakala a se zavrzáním se zvedla z hluboké sedačky. Cestou z pokoje šlehla nedůvěřivým pohledem po tmavovlasém mladíkovi rozvaleném v křesle naproti jejímu, načež zmizela za rohem rovnou do malé kuchyňky.

Sundala z police dva čajové hrníčky, postavila je na pult vedle sebe a zhluboka si povzdechla. Pak si stoupla na špičky pro třetí, hlouběji uložený a s nevolí ho přidala k ostatním. Už sahala pro konvici, když ji upoutal náhlý hluk vycházející z haly.

„Pane, ještě jednou vám chci poděkovat za pohostinnost. Opravdu si toho velice -"

„Ale tak Brandone, chlapče, přece mi neříkej ‚pane'! Víš jak si pak připadám starý?" Ozval se hlubší hlas, načež prostor zaplnil sytý chraplavý smích. „Navíc, tvůj otec a já jsme byli toho času moc dobří přátelé! Takže je to směšné. Oslovuj mě ‚Johne' a tykej mi, dobře?"