Zločin a trest, HP FF

8.

Následující dny ubíhaly Arianě tempem stejně tak loudavým, jako dávno uplynulé hodiny toho večera zběsilým. Čas trávila povětšinou zalezlá ve svém lektvarovém království, kam se naučila chodit od doby, co tady žili, především ve chvílích, kdy potřebovala nevědět. Přetransformovat mysl ze schránky na miliony vzpomínek a zástupy obav do zcela ovladatelného orgánu, sloužícího jen pro analytickou, čistě vědeckou činnost. Dřevěná bouda uprostřed ničeho byla jen její vlastní území, kam nesmělo nic, co by ji mohlo byť jen nepatrně vyvést z míry a nad kotlíkem rozklepat ruku s kvedlačkou, pečlivě dohromady mísící nejrůznější přísady.

Ale pak se objevil on. Vtrhl do jejího světa a zanechal v něm svoji stopu. Ať se podívala kamkoliv, viděla ho. Při pohledu z okénka v podkrovní chodbě, ze kterého sledovala otce tu noc. Při přípravě čaje, při každém rituálu osobní hygieny, kdy rukama mapovala přesně ta samá zákoutí svého těla, která objevoval i on. Mnohokrát sebou v leknutí škubla, jsouc zahloubána do přípravy lektvaru nebo studia zapovězené ‚příčnalické' literatury, a otočila se směrem k východu z příbytku. Jako by koutkem oka zahlédla jeho stín. Jako by čekala, že se tam zničehonic zjeví a zacloní tak svou maličkostí jediný prostor, skrze který procházel dostatek světla potřebného k její činnosti. Ale on nepřicházel. Jednoduše zmizel. Vypařil se. Podezírala samu sebe, že ve skutečnosti potřebuje právě jeho přítomnost, aby mohla opět dosáhnout svého klidu, a ne sluneční svit. Ne snad proto, že by po něm kdovíjak prahla! Nemohla přece toužit po tak zkaženém člověku, navíc, když usiloval o život jejímu otci a kdoví, komu ještě. Tomu, že na něj pořád myslela, musela být na vinně jedině jeho všudypřítomnost. Určitě. Potřebovala si s ním jenom promluvit, dozvědět se odpovědi na otázky, které ji zpětně napadaly, a které s jeho zmizením zůstaly viset ve vzduchoprázdnu.

Vlastně jeho odchod tak trochu předpokládala. Nedalo by se říct, že by se ho obávala. Ale kolem myšlenky na moment, kdy přesto, že vycítí jeho náhlou nepřítomnost, půjde se zeptat otce, zda ho neviděl třeba i na špici střechy, obcházela po špičkách. Co ale mohl dělat jiného, než odejít? Ráno po té noci, kdy se odehrál nejeden zvrat, přišel za ní. Vyhýbala se mu, ale stejně si ji odchytil. Zeptal se jí, co že za čertovinu to přihodila do kotlíku, když vařila Smrtijedovu zhoubu, a ona si ihned vybavila jeho hanebný a ponižující způsob, kterým naznačil svůj skutečný postoj k jejich společnému divokému snu. Hlas, kterým s tak bezostyšnou lhostejností pronesl: „Ten sen nebyl vůbec normální.", ji stále brněl v uších. Tu noc hodně přemýšlela nad jeho podivným chováním, jímž se projevil těsně před tím, než ji políbil a dospěla k závěru, že doopravdy mohl být v nějakém podivném stavu poloviční bdělosti. A to ho částečně ospravedlňovalo. Ale nemohlo to vynahradit ponížení pramenící ze skutečnosti, že pro ni to bylo opravdové, ale pro něj... Pro něj byla jen prostředkem k ukojení přízemních choutek kdovíjakého původu a kdovíjakého adresáta. A tak, když se jí zeptal na to, co za čertovo snítko mu vlastně podstrčila, opáčila mu zrovna tak otázkou, která jí uklouzla, snad ze žárlivosti: „A o čem, že se ti zdálo, že to chceš vědět?" Pochopitelně ze žárlivosti jejího vlastního ega ve stavu životního ohrožení! – Kdyby přitom myslel na ženu krásnější, než je ona, byla by to pro ně obrovská rána...

A tak se na ni ušklíbl přesně tím způsobem, který nesnášela, a řekl: „Odpověď za odpověď." Pak se chvíli přeli, čí odpověď bude předcházet, načež jen pokrčil rameny a opustil ji naprosto vykolejenou tím posledním řádkem slov, který po sobě zanechal: „Ty jsi ta odpověď. A jedině ty mi ji můžeš dát."

Už jen proto, aby jí prozradil, co tím myslel, rozkrájela by se! Ale nevěděla, kde ho hledat. A tak jí nezbývalo než čekat, až si pro ni Smrtijed přijde. - Pro tu odpověď!