Zločin a trest, HP FF

1.

Podzim na rozlehlých skotských pláních už značně pokročil. Stromy potřásaly svými zbarvenými korunami do rytmu pozdně odpoledního větříku, zem pozvolna bledla.

Souznějící poklid krajiny zalité paprsky zapadajícího slunka narušil zoufalý bekot osamocené ovce. Pobíhala po pláni ve snaze zahlédnout nebo zavětřit svoje stádo, zvonek uvázaný pod jejím krkem halasil do ticha. V jejím dosahu nebylo nic kromě několika volně roztroušených stromů a malé dřevěné boudy bez oken.

Drobná černovláska, sklánějící se nad stolem pracně vecpaným do příbytku skrze drobná dvířka, si spokojeně pobrukovala, dokud zvířecí nářek nepřerušil její činnost. Vzhlédla a naklonila se, aby mohla lépe prohlédnout špehýrkou mezi dubovými prkny, a nespokojeně zamžourala, když ji do očí naplno uhodil jas zacházejícího slunce. Uvědomila si, že zanedlouho už bude šero, proto vstala a začala v rychlosti rovnat věci ze stolu zpět na svá místa. Zazátkovala lahvičku s jedním z pokusných lektvarů, na kterém dosud pracovala, a vložila ji do zásuvky. Tak jako už mnohokrát, opět ji napadlo, že by uvítala, kdyby se dala zamknout, ale předchozí majitel stolu klíč zřejmě někde zašantročil. Proto se musela spokojit s vědomím, že v lůně přírody, v pofidérní dřevěné boudě, která donedávna sloužila jako sklad, by nikdo nic podobného převratnému vynálezu nehledal. A fakt, že nikdo kromě ní a jejího otce její práci za přelomovou nepovažoval, se z důvodu těchto obav jevil ještě více uklidňujícím. Byl její pojistkou. Ochrannou známkou jejích výtvorů. Vlastně nikdo jiný, kdo by spadal do skupiny jejích potenciálních obdivovatelů, se dosud neobjevil. To všechna její tajemství chránilo. A ji samotnou zrovna tak. Od úskalí publicity, ve všech možných ohledech.

Sklonila hlavu a prolezla ven nevelkým otvorem po otevřených dveřích. Přestože sama nedosahovala ani zdaleka průměru běžné výšky mládeže v jejím věku, musela si přitom dávat dobrý pozor. Nejednou jí totiž uvízl vlas mezi třískami zrádného futra, když ji ovanul pohorský větřík a rozcuchal ji. Mimoděk se ohlédla na místo, odkud předevčírem vytahala nejméně padesát vlákének odcizených z jejích hedvábných kadeří, a zašklebila se. Přestože ona osobně nad tím mnohokrát s hřebenem v ruce nevěřícně kroutila hlavou, existence záporného rozdílu mezi každodenně pozbytými a znovunabytými vlasovými vlákny, u lidí do určitého věku, byla dávno vědecky moudře popřena. Sice se jedná o skutečnost, které si zákonitě každý musí být vědom, použije-li zdravý selský rozum, ale ne každý ho má dostatečně vyvinutý. A proto je tu věda. Aby složitě vysvětlila, co lze za určitých okolností vysvětlit lehce, a nebo co není potřeba vysvětlovat vůbec. V hloubi analytické, racionální mysli každého úspěšného vědce dřímá ničím nedotčené zvědavé dítě, připravené objevit svět za pomoci prostého, selského rozumu, a je tím nejmocnějším pohonem vedoucím k cíli.

Na dívčině obličeji se mihl letmý úsměv. I ona byla taková. Vždycky. Vždycky, co si jen pamatuje. Už coby malé culíkaté batole, když schovaná za okny malého rodinného domku ve východní části Elginu, s otevřenými ústy ohromeně pozorovala blesky křižující potemnělou oblohu a vyskakovala do výšky s napřaženými ručkami, aby je mohla chytit. S nebelvírskou odvahou se vztekala nad tím, že to nejde, a když jí maminka odpověděla, že je to proto, že jsou za oknem na obloze, havraspársky dumala s prstem v puse o tom, jak by je mohla dostat na zem.

Zakabonila se, a na čele se jí objevila vráska. Stále měla v paměti i ty podmračené dny, kdy její rodiče mizeli z domu a ji hlídala známá. Dny, kdy všude kolem panoval neidentifikovatelný ruch. Vždy, když se zaposlouchala, zdálo se jí, že se jedná o hřmoty vrstvené jeden přes druhý, ale i když oběhla všechna okna v domě a stoupala si na špičky, žádné blesky nezahlédla. Věděla, že ať to znamená cokoliv, není to dobré znamení. A pak jednou nastal den, kdy všechny ty hromy bez příčiny utichly, a jí připadalo, jako by i ze vzduchu, který dýchala, odlehlo veškeré napětí. Zůstal jen pomyslný prach, který se snesl k zemi a na jistý čas zahalil všechno šedým, obtížným pláštěm smutku předurčeného k zapomnění.

Později, když se dozvěděla, že prožila první kouzelnickou válku, aniž by o tom věděla, trochu ji to rozčílilo. Znepokojilo ji vědomí, že se v jejím životě stalo něco tak velkého, co jí proklouzlo mezi prsty. Ale ani když ve svých jedenácti letech poprvé dostala do rukou svoji hůlku, a ve chvíli okouzlení nově nabitou dispozicí a řadou nejrůznějších možností, které se jí naskytly, přísahala sama sobě, že vše, co udělá, bude pro dobrou věc, nemohla tušit, kam ji osud zavane, protože ještě neznala zásadní pravidlo barevného světa. Sice existovala bílá a černá, dobro a zlo, a možnost rozhodnout se, za které z nich se postavíme, ale do hry přicházely i další barvy. Jak v teplých, tak ve studených odstínech - ale aby toho nebylo málo, někdy si zkrátka vzal Merlin do rukou kbelík a všechny barvy v něm smíchal. Ze zásady nečekaně. A zpravidla tak, aby se nedaly rozpoznat jedna od druhé. Takže někdy se až pozdě ukázalo, že rozhodnutí nemělo kýžený výsledný efekt, a to hned z mnoha různých důvodů. Avšak těmi nejzávažnějšími pokaždé zůstávaly nepředvídatelnost a lidská nedokonalost. Nemohla tušit, že ji ještě před samotným vypuknutím druhé kouzelnické války rodiče nepustí po prázdninách znovu do Bradavic, a že se tak nebude moci nijak zúčastnit, kdyby se pro to rozhodla. A už vůbec nikdo nemohl vědět, zda to bylo správné rozhodnutí. Její rodiče měli zato, že skrýt se ve srubu na Vysočině je moudré, ale pak její matku unesli. Neptala se svého otce, zda stále věří tomu, že utéct bylo to nejlepší, co se dalo dělat. Protože by tím nic nezměnila. Teď tam venku zuřila válka. Kam jinak utéct neměli, a zůstali už jen sami dva. Věděla, že nebude chtít sebemenší změnou v plánu riskovat. Obecně se začínalo zdát, že smysl barevného světa končil tam, kde končila možnost volby.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Povzdechla si, jakmile její myslí prolétl záblesk tohoto vědomí. Při domácím studiu měla konečně dostatečný prostor a volnou ruku pro své alchymické pokusy, a mohla popustit uzdu všem těm šíleným nápadům, které se jí rojily v hlavě během výuky lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, a jimiž po celou tu dobu horlivě popisovala okraje Lektvarů pro pokročilé. Mnohé z jejích nápadů totiž vyžadovaly takové ingredience, které se nedaly sehnat nikde jinde než v místech, kam se jako bradavická studentka měla zřídkakdy možnost dostat. Jeden z takových zdrojů objevila ještě za studií, když doprovázela šafáře Hagrida na pochůzkách po všemožných podivných zákoutích, zvaných roztodivnými jmény, aby mu asistovala při nákupu nejrůznějších zahradnických potřeb, protože právě pomocné práce tohoto typu obvykle následovaly jako trest za výtržnosti v hodinách lektvarů, jimiž platila daň svojí vrozené zvídavosti.

Příčnalice. Ačkoliv se tomuto bohapustému ostrovu zbídačených existencí nedal upřít jistý odér nebezpečenství, halící tamní komunitu do nevábně zavánějícího ozónu, pro ni se jednalo o ten nejčistší pramen. Kdykoli v těsném závěsu za Hagridem kráčela křivolakými uličkami a nahlížela do výloh skýtajících výhled na všemožné bizarní kouzelnické předměty, knihy se zapovězenými recepty na lektvary nebo bichle plné tajuplných zaříkadel, nabyla blaženého pocitu dítěte mlsně se rozhlížejícího po Medovém ráji. V Příčnalicích byla jen ona a její svět. Nikdo jí tu nemohl vyčinit, protože snila potichu a konala nenápadně. Nebylo pro ni nic těžkého, proměnit se pomocí mnoholičného lektvaru, aby se sem mohla v případě abstinenčních příznaků nedostatku sladkého kdykoli vrátit a přisát se na Příčnalice jako vosa na med. A propriety, které si odtud odnesla do Bradavic a vměstnala do nejzazšího kouta jejího šatníku, jí pokaždé posloužily k dalším a dalším vylomeninám, poskytujícím zas a znovu jediné. Příčnalice.

Zamyšleně nechala mezi prsty protéct prameny havraních kadeří a mimoděk přeskočila výmol, který jí stál v cestě zpátky ke srubu. Ponořená ve vzpomínkách dokázala následovat její správný směr jen díky tomu, že ji v uplynulých několika týdnech bezpočetně-krát absolvovala, ve skutečnosti vnímala zem pod sebou jenom vzdáleně. Právě na prstech levé ruky počítala množství lektvarů, které vytvořila za určitý počet dní odpočítávaných na prstech pravačky, když v tom koutkem oka zaznamenala velkou černou hromadu čehosi, opovážlivě narušující zelenavý ráz okolní krajiny. Okamžitě upoutala její rozháranou pozornost, a ona k ní bleskurychle vzhlédla. Jsouc stále pod vlivem zamyšlení, chvíli jí trvalo, než dostatečně zpracovala obraz před ní. Zorničky se jí v tu ránu rozšířily úlekem a její výraz pozbyl jakékoli známky nepřítomnosti. Na zemi bezvládně ležel muž.