Zločin a trest, HP FF

13.

Bok po boku se přemístili k Medovému ráji. Jakmile přestali být součástí víru a mohli se pořádně rozhlédnout kolem, v tu chvíli Ariana v naprostém zděšení pustila Colinovu ruku. V Prasinkách bylo sice pod mrakem, ale přesto nemohla uvěřit, že se nacházejí na místě, které znala téměř nazpaměť. Někdejší živelná, radostná atmosféra jako by se mávnutím kouzelného proutku proměnila v ponurý, melancholický odér páchnoucí po utrpení, bídě a strachu, podobný, na jaký byla zvyklá z Příčnalic. Vůkol se zvedal ze země špinavý prach, plazil se po zdech a pohlcoval do sebe jejich dříve tak zářivé barvy. Sem tam se sice ozývaly nesrozumitelné výkřiky, hlasy, které se přibližovaly a zase vzdalovaly, ale jinak nebylo nikde vidno ani živáčka.

Ucítila na své pravé ruce měkký stisk, jenž ji donutil probrat se z transu a přestat se utápět ve vzpomínkách. Vzhlédla a zachytila Colinův pohled.

„Měli bychom jít. Raději si připrav hůlku." připomenul jí jemně. Přikývla a zesílila stisk svých drobných štíhlých prstů na rukověti dřevěného proutku. Pak se rozešla směrem ke vchodu do obchodu, vyhlížejícího docela pustě a opuštěně, a pobídla ho, aby ji následoval. Když stanula těsně u dveří, přiložila špičku hůlky k zámku.

„Alohomora." pronesla potichu, ale nic se nestalo. „Alohomora!" zopakovala zřetelněji, avšak i její druhý pokus selhal. Colin ji jedním pohybem ruky postrčil v náznaku, aby mu udělala místo, a tak ho uposlechla a pustila ho ke dveřím. I on přiložil svou hůlku do bezprostřední blízkosti klíčové dírky a vyslovil zaklínadlo, které neznala.

„Aberto." Nic. Nadechl se, jako ona, i ke druhému pokusu. „Aberto!" V tu chvíli se odkudsi seshora nad jejich hlavami vyřítil černočerný rej obrovských netopýrů. Snášeli se kolem nich ve stále se zvětšujícím mračnu a vydávali děsuplné skřeky, očividně právě probuzení a vzteklí. Dřív, než stihl Colin Arianu strhnout k zemi, stačila z plna hrdla vykřiknout úlekem. Její křik ostrý jako břitva se ve vrstvené ozvěně roznášel vzduchem, a vytratil se, teprve až když rejdění netopýřích křídel docela utichlo. Krčili se v prachu a vyčkávali, pak se pomalu postavili. Omluvně se na něho usmála. Dřív, než však stačili domluvit, co podniknou dál, povšimli si dvou z dálky se přibližujících mužů. Pod oparem prachu, jenž se kolem vznášel, a v na zemi usazené mlze nebylo v první chvíli poznat, jak rychle se blíží, ani s jakým úmyslem. Preventivně ji postrčil do opačného směru, než v jakém přicházeli, ještě dřív, než začalo být zřejmé, že utíkají, a mají namířeno k nim.

„Běž!" křikl na ni, jakmile shledal, že mají v rukou připravené hůlky. Ariana ho nejprve uposlechla, a dala se do běhu, ale když se otočila a zjistila, že on neutíká, zastavila se. „Tak běž!" zařval naléhavěji, ale pak musel pochopit, že bez něho neodejde, protože se rozběhl co nejrychleji za ní. Běželi křivolakou uličkou stále dál. On už ji dávno doběhl, přesto se však držel co nejvíc před ní, aby ji chránil. Ariana se ze všech sil snažila útočit a metat všechna možná kouzla nebo kletby, o kterých kdy slyšela nebo četla, ale natolik se bála, aby netrefila Colina, že ve většině případech hůlkou jen zamávala ve vzduchu a žádný protiútok nevyslala. Začal jí pomalu docházet dech, a proto se snažila příležitostně rozhlížet a pátrat po nějakém úkrytu. Její možnosti ale byly dost omezené, protože do zatáčky zabočit nemohla, mohli by se tak rozdělit, a pochybovala i o tom, že by jim někdo podal pomocnou ruku a pustil je do svého domu.

Zděsila se, jakmile před sebou uviděla náznak překážky v podobě mříží kompletně zabarikádované cesty. Ztrácela se sice v prachu a mlze, ale byla tam. Doběhla až k ní a zoufale s ní zatřásla. Colin se bleskově ohlédl přes rameno a zastavil se zády k ní. Otočila se nazpět, zamířila hůlkou a ztěžka polkla. Nadešel čas zvítězit a nebo pojít. Oba muži se teď před nimi zjevili v natolik dostatečné vzdálenosti, aby mohl začít boj nablízko.