𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟑

✈

Ráno bylo jednoduché. Nasnídala jsem se a přesunula se na základnu. Všichni jsme se sešli v hale a posadili se na náhodná místa.

Seděla jsem ke své smůle vedle Hangmana, ale bylo to lepší, než sedět vzadu a koukat na Bradleyho.

Celou noc jsem na něho nedokázala přestat myslet. Cítila jsem vztek, pobouření a smutek. Bylo lepší sedět na mé aktuální pozici, než abych seděla blízko.

Mohla jsem se plně soustředit na práci. Ačkoliv jsem věděla, že moje mysl někdy odbočí k myšlenkám na Bradleyho.

Někdy jsem cítila, jak mě sledovaly něčí oči. Propalovaly mi obrovskou díru do zad. 

Věděla jsem, že to byl Bradley, ale rozhodla jsem se to ignorovat.

,,Včera jsi zmizela nějak brzo." Promluvil na mě Hangman. 

Nepotřebovala jsem poslouchat jeho vyzvídání. Bylo mi jasné, že bude vyzvídat, protože by to mohl jakkoliv využít. 

,,Viděla jsem vše, co jsem potřebovala." Usmála jsem se na něho falešně a dívala se před sebe. 

Nechtěla jsem s ním mluvit. Rozhodla jsem se pro prosté věty, které nerozvinou další otázky. 

,,Odešla jsi hned po tom, co jsem tě viděl mluvit s Roosterem. Copak mezi sebou máte?" Zeptal se.

Měla jsem pocit, že mi rupnou nervy. Cítila jsem, jak se ve mně vařila krev. Už vůbec jsem nechtěla, aby tuhle situaci využil proti Bradleymu. 

,,To není tvoje starost." Odpálkovala jsem ho, aby mi dal pokoj.  

Modlila jsem se, aby už se ukázal Maverick. Aby mě vytáhl z téhle situace. Chtěla jsem se soustředit na práci. 

,,Vypadalo to, že tě nějak naštval. Pak to vypadalo, že jsi naštvala ty jeho." Nahnul se ke mně, aby mi tohle pošeptal.

Bylo mi nepříjemné, jak u mě byl blízko. Na kůži jsem cítila jeho teplý dech. Vyjela mi z toho husí kůže. 

,,Je mi to jedno." Zamumlala jsem tak, aby mě dostatečně slyšel.

Popravdě mi to jedno nebylo. Snažila jsem se jakkoliv, vždycky jsem tu pro Bradleyho byla. 

Chtěla jsme se dozvědět, co se stalo po tom, co jsem odešla. Jaké byly Bradleyho reakce, že jsem mu šlohla pivo?

,,Takže se mezi vámi něco stalo." Periferním viděním jsem uviděla, jak se zlomyslně smál. 

Měla jsem toho dost. Nehodlala jsem se od tohoto blonďatého šampónka provokovat. 

Otočila jsem se na něho a přisunula se k němu blíže. Tentokrát jsem to byla já, která měla úsměv na rtech. 

,,Pokračuj a jediné, co se stane bude, že ti moje pěst skončí v ksichtě." Měla jsem vražedný tón hlasu. 

Měl poznat, že z mého hlasu, či obličeje, či mých odpovědí, že mi dosavadní konverzace byla nepříjemná. 

Odsunula jsem od něho metr, abych měla svůj komfortní prostor, který jsem potřebovala. Dívala jsem se před sebe na americkou vlajku. 

Nehodlala jsem se na Hangmana už ani podívat. Vytočil mě dost a já nepotřebovala, aby mě vztek odradil od práce.

Děda vždycky říkával, že ten kdo je naštvaný dá přednost emocím a přestane se soustředit na to, co je v aktuální situaci důležité. 

Periferním viděním jsem zpozorovala, že ho má věta překvapila. Odmlčel se a narovnal se na své židli.