𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟏𝟕

✈

Kolem mě chodili lidi. Nevšímala jsem si jich, protože jsem koukala na cestu před sebou. Nevnímala jsem ji však, tak, jak bych měla. 

Šla jsem z nemocnice vedle Bradleyho, který vedle mě šel tiše. Nevěděl, co se stalo, proč jsem brečela a ani že je můj dědeček mrtvý. 

Byla jsem mu vděčná, že nic neříká. Nedokázala jsem nic říct také, protože jsem měla pocit, že nedokážu mluvit.

Slzy mi stékaly po tvářích jako vodopád. Nebylo toho konce. Ani jsem nechtěla, aby mé slzy ustaly. Byly úleva od mojí bolesti, která šla z nitra duše. 

Došli jsme k jeho autu. Normálně bych smlouvala, že si objednán odvoz, ale teď mi to bylo jedno. Chtěla jsem jen jet domů za babičkou. 

,,Blake?" Promluvil na mě tiše a jemně Bradley. Nedokázala jsem se na něho podívat. 

,,Chceš mi říct, co se stalo?" Zeptal se mě tiše, jako by se bál, že na něj začnu křičet. 

Rozešla jsem se k němu a přitiskla se mu na hruď. Začala jsem vzlykat nahlas. Nedokázala jsem v sobě tu bolest udržet. 

,,Blake, co se stalo? Je všechno v pořádku?" Obejmul mě pevně. Jednou rukou mě začal hladit po hlavě. 

Zakroutila jsem hlavou. Slzy mi telky nezastavitelným tempem. Po mých slzách zbyly na jeho tričku vlhké stopy.

,,Je pryč, Bradley." Zlomil se mi hlas. Nechtěla jsem si tu informaci připustil, ale věděla jsem, že to budu muset dřív nebo později přijmout. 

,,Můj děda je mrtvý." Pošeptala jsem. Stiskla jsem zezadu jeho tričko, jako bych ho mohla rozdrtit ve svých dlaních.

Přitisknul si mě blíže. Malá mezera mezi námi přestala existovat. Držel mě pevně u sebe a přiložil si jeho tvář na mojí hlavu. 

Jeho ruka se z mých vlasů přesunula na moje záda. Začal mě s útěchou hladit po zádech. 

Všechno se na mě svalilo. Brečela jsem a brečela, dokud se má duše nevyplakala. Musela jsem to ze sebe dostat. 

Cítila jsem se rozervaná na malé části. Jako by ze mě svět vysál všechno, co jsem kdy měla. 

,,Blake?" Promluvil na mě tiše Bradley. Opatrně mě od sebe kousíček odstrčil, jako bych byla z porcelánu a mohla se za chvilku rozpadnout.

,,Odvezu tě domů." Na jeho rtech se objevil malý úsměv, který hned zmizel. 

Nedokázala jsem nic říct. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, tolik vzpomínek a tolik výčitek. 

Měla jsem být opatrnější. Měla jsem to dnes zvládnout a vrátit se domů. Určitě u něj byla babička, když umíral. A já tam nebyla, protože jsem byla tady. 

Vyčítala jsem si, že jsem havarovala a nebyla s dědou. Mrzelo mě, že jsem mu nemohla říct, jak moc jsem ho měla ráda a že jsem mu vděčná za všechno, co pro mě kdy udělal. 

Bradley otevřel dveře, abych mohla vlézt na sedadlo spolujezdce. Nedokázala jsem se pohnout. Připadalo mi, že jsem měla nohy ze dřeva. 

Udělala jsem pár kroků dopředu, než jsem došla k autu, abych mohla nasednout. Musela jsem zvednout nohu, abych do auta vlezla. 

Vlezla jsem do auta. Bradley za mnou zavřel dveře. Připoutala jsem se a opřela se do sedačky. Rukávy trička jsem si utírala slzy. 

Bradley si vlezl na sedadlo spolujezdce. Dal do zapalování klíčky a nastartoval auto. Vycouval a rozjeli jsme se po silnici směrem k mému domu.