𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟗

✈

Dorazili jsme do hotelu, kde Bradley býval. Byt to obyčejný hotel. Vypnula jsem zapínání a odepla si pás. 

Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Hned po tom jsem dveře zavřela. Obešla jsem auto.

Otevřela jsem dveře spolujezdce. Bradley byl opřený o opěrku a koukal se na strop. 

Znovu jsem si stoupla na stupínek a rozepla mu pás. Podívala jsem se na něho.

,,Je ti blbě, co?" Zeptala jsem se ho. V mém hlase byl trochu slyšet posměch, ale nemohla jsem si pomoct. 

,,Je mi dost nevolno." Podíval se na mě. Opravdu nevypadal dobře. 

Radši jsem slezla a pomohla mu z auta. Chtěla jsem ho co nejdříve dostat do pokoje, aby nepozvracel mě, někoho auto nebo chodbu v hotelu. 

Zamknula jsem auto. Vzala jsem Bradleyho paži a hodila si jí kolem ramen. Pomalu jsme se rozešli vpřed směrem do hotelu. 

,,Jaké je číslo tvého pokoje?" Zeptala jsem se ho a doufala, že mi odpoví. Nechtěla jsem tady zkysnout dlouho. 

,,Devět." Odpověděl mi krátce. 

Nevypadal dobře. Vypadal, že by mohl vyzvracet celý svůj obsah žaludku i s ním. 

Trochu jsem přidala krok, abychom se k pokoji číslo devět dostali rychleji.

Došli jsme k pokoji číslo devět. Musela jsem ho opřít o stěnu. Vytáhl z kapsy klíče od pokoje a podal mi je. 

Přebrala jsem klíče a odemkla jeho pokoj. Otevřela jsem dveře a vzala Bradleyho za ruku. 

Místnost, do které jsme vešli byla obývací místnost a s ní se pojila kuchyň. Uprostřed byl gauč a naproti němu byla televize. 

Kuchyně byla zbarvená do mořské modré ve stylu retro. Gauč měl šedou barvu a vypadal pohledně. 

Na to, že tu bydlel Bradley, to tu vypadalo uklizeně. Z čehož jsem byla překvapená, protože byl vždy bordelář. 

Zavřela jsem za námi dveře, aby nikdo nevešel bez povolení dovnitř. 

Bradley se najednou rozběhnul do další chodby. Málem při jeho běhu zakopl. 

Uslyšela jsem pěknou ránu, a pak zvuk, který jsem slyšet nechtěla. 

Rozešla jsem se za Bradleym. Vešla jsem do chodby a hned první dveře vedly do koupelny. 

Bradley měl hlavu položenou na záchodě. Povzdychla jsem si, protože vím, jak se cítí. 

Všichni, kdo se jednou pořádně ztřískali, měli později hlavu v míse. 

Pomalým krokem jsem k němu rozešla. Klekla jsem si k němu tak, abych mu viděla do obličeje. 

,,Je ti třicet a stále neumíš pít." Zasmála jsem se. 

,,Děkuji. To jsem v téhle situaci potřeboval opravdu slyšet." Protočil očima. 

,,Cítíš to na druhý kolo?" Zeptala jsem se ho, protože mi přišlo, že tohle byl teprve začátek. 

,,Pravděpodobně." Povzdychl si. 

,,Dobře." Prohrábla jsem mu vlasy, aby nezbedné pramínky jeho vlasů neměl v obličeji. 

,,Zkus to ze sebe dostat, a pak se jdi osprchovat. Natočím ti sklenku vody, kterou povinně vypiješ." 

Připadala jsem si jako matka, která se musí postarat o svého syna, který neumí pít. Přesto všechno jsem o něj měla velkou starost.