𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟐𝟎

✈

,,Jak ti je?" Zeptal se mě tiše. Podle jeho tónu v hlasu mi připadalo, že byl nervózní. 

,,Smutně." Odpověděla jsem krátce. Stále jsem měla mokré tváře od pláče. Utřela jsem si tváře a ohlédla se, jestli tu ještě někdo není.

,,Co budeš dělat teď?" Zeptal se mě. Donutil mě, abych se na něho podívala. 

,,Nevím. Pravděpodobně půjdu do restaurace." Ukázala jsem za něho, kde se restaurace nacházela. 

,,Ale upřímně," Povzdychla jsem si. ,,raději bych šla domů a zachumlala se do peřin." Zamumlala jsem tiše a doufala, že to neslyšel.

Vůbec se mi po pohřbu nechtělo mezi lidi, kteří jedli a smáli se, tedy někteří z nich. Obvykle to tak na pohřbech chodilo. 

Rodina zemřelého byla vždy nejvíce smutná, zatím co ostatní se dokázali smát, ačkoliv právě někoho pohřbili.

,,Nechceš jít se mnou?" Zeptal se mě s malým úsměvem na tváři. 

,,Kam?" Nechtěla jsem s ním jet na místa, kde by byli lidi. Chtěla jsem teď být buď s ním nebo sama. 

,,To se dozvíš, pokud se mnou pojedeš. Ale garantuji ti, že se ti to bude líbit. Chodím tam občas." Natáhl ke mně ruku. 

Nevím proč jsem si situaci přirovnala k filmu Petr Pan, když Petr chtěl vzít Wendy do Země Nezemě.

,,Jsou tam lidé?" Zeptala jsem se. Bradley na mě udiveně koukal. Asi nečekal, že bych neměla zrovna já ráda lidi.

,,Nejsou." Odpověděl krátce, ale v obličeji jsem poznala, že trochu váhal.

,,Opravdu?" Chtěla jsem si to potvrdit. Krátce jsem se usmála, když přemýšlel, co mi řekne. 

,,Jsou tam jen občas, ale dnes není pěkné počasí, takže tam nikdo nebude. Budeš mi muset věřit." Jako první mi do hlavy vyskočil obrázek pláže. 

,,Fajn." Chytla jsem ho za ruku. Bradley šel přede mnou, protože pospíchal a protože jsem se snažila se nezabít s těmi podpatky. 

Došli jsme k Bradleymu autu. Vytáhla jsem z kabátu telefon a napsala babičce krátkou SMS, že jedu domů. 

Bradley mi otevřel dveře a já špitla krátké děkuji. Vlezla jsem si na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. 

Bradley si vlezl na sedadlo řidiče a nahnul se pro něco dozadu. Vytáhl zezadu šátek a otočil se na mě s úsměvem. 

,,Nechceš doufám udělat to, co si myslím." Pozvedla jsem na něho obočí. Doufala jsem, že si tohle neplánoval.

,,Jak jsem řekl. Budeš mi muset věřit." Pozvedl ramena. Zakroutila jsem hlavou. 

Chytla jsem gumičku, kterou jsem měla ve vlasech a rozpustila si vlasy. Otočila jsem se na něho a naklonila se k němu. 

Měl na obličeji malý úsměv a vypadal, že byl zasněný v myšlenkách, které jsem neznala. 

Odmlčela jsem se a následně polkla. Pozorovala jsem každý jeho pohyb a koukala se mu do očí. 

,,Už mi to můžeš nasadit." Probudila jsem ho z myšlenek. Zavřela jsem oči a čekala, až mi šátek omotá kolem hlavy.

Opatrně mi přiložil šátek na oči. Cítila jsem, jak u mě byl blízko, protože jsem cítila jeho teplý dech na mém čele. Opatrně mi šátek zavázal a udělal z konců uzel.