𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟏𝟗

✈

Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Měla jsem na sobě černé šaty a sepnuté vlasy do drdolu. 

Nechtěla jsem věřit, že ten den byl tady. Ten den, kdy se bude zase sledovat, jak pohřbívají někoho, koho jsem ze srdce milovala. 

Zaplavily mě vzpomínky na moje rodiče. Viděla jsem jejich tváře, úsměvy a stále vzpomínala na to, jak jejich hlasy zněly. 

Vybavila jsem si dědečka. Jeho obličej, jeho úsměv a snažila jsem se vybavit jeho hlas. Bylo to dávno, kdy ztratil hlas a vybavit si ho bylo obtížné. 

Ozvalo se zaklepání na moje dveře. Otočila jsem se k nim a uviděla babičku, která pomalu vešla do mého pokoje. Měla na sobě černé šaty a punčochy. 

Držela v ruce černé boty s vyšším podpatkem. Nikdy jsem neměla ráda boty s podpatkem jakékoliv velikosti. 

,,Tady máš." Podala mi je. Nehodlala jsem s ní smlouvat. Nechtěla jsem situaci hrotit tím, že nemám ráda boty na podpatku. Přišlo mi to v téhle situaci zbytečné. 

Vzala jsem si je a šla k posteli. Sedla jsem si na postel. Obula jsem si podpatky a opatrně se na  ně postavila. 

,,Vím, že je nemáš ráda, ale sluší ti." Usmála se na mě babička. 

Vzala jsem si z postele kabát, ve kterém jsem měla všechny svoje osobní věci. Byl to šikovný kabát s mnoha kapsami. Nebyl problém do kabátu dát všechny potřebné věci.

Oblékla jsem si kabát a upravila si šaty. Rozešla jsem se a babičku chytla kolem ramen a vyšla s ní z mého pokoje. 

Před domem na nás čekali naši příbuzní. Nebyla žádná lež, že jsem si s nimi nijak nebyla blízká. 

Po smrti rodičů jsem se ode všech příbuzných odřízla. Neměla jsem s nimi nic společného, ale s dědou a babičkou jsem si vztah dokázala vytvořit. 

Byla jsem k příbuzným zdvořilá, protože to byla moje rodina. Kdyby to však moje rodina nebyla, nebyla bych s nimi v kontaktu. 

Nasedli jsme společně s babičkou do jednoho z aut našich příbuzných. Seděla vedle mě a držela mě pevně za ruku. 

Celou cestu jsem mlčela a pozorovala, jak míjíme domy, když jsme jeli na pohřeb. Pozorovala jsem je a prohlížela si, jak vypadají.

Zastavili jsme na příjezdové cestě. Uviděla jsem spousty známých i cizích lidí. 

Hrdlo se mi sevřelo a cítila jsem, jak se mi zhoupnul žaludek. Babička mi stiskla ruku, abych se na ní podívala. 

,,Bude to dobré, Blake." Usmála se na mě mile, ačkoliv měla v očích slzy. Přikývla jsem a otevřela dveře, abychom mohli všichni vystoupit.

Držela jsem se u babičky. Společně jsme se rozešli směrem k místu, kde se mělo odehrávat rozloučení. 

Jako první jsem zahlédla piloty, které jsem znala. Babička se ode mě oddělila a šla se pozdravit se známými. 

Uviděla jsem Phoenix, jak se ke mně přibližovala. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale Phoenix byla výjimka. 

,,Ahoj." Pozdravila mě se skleslým tónem. Roztáhla ruce a já jsem její obětí přijmula. Hladila mě po zádech, ačkoliv jsem teď byla vyšší než ona. 

,,Mrzí mě to, Blake." Podívala se na mě se soucitným pohledem. ,,Jsem ráda, že jsi v pořádku a živá." 

Zapomněla jsem se jí zmínit, že jsem tu havárii zvládla v pohodě. Cítila jsem se trochu trapně, že jsem ji nic neřekla.

,,Jak se cítíš?" Zeptala se mě. Měla na obličeji starostlivý výraz, který jsem viděla jen v nejhorších situacích. 

Bylo opravdu obtížné popsat slovy, co všechno jsem cítila. Smutek, žal, zlost, zármutek - to vše jsem cítila, ale žádné z těchto slov nedokázalo popsat to, co jsem doopravdy cítila.

,,Smutně. Cítím se jako by mě zasáhl meteorit." Usmála jsem se krátce. Nebyl to opravdový úsměv. Byl to ten úsměv, kterým jsem odháněla konverzace. 

,,Chceš doprovodit?" Očima se podívala na místo, kde stáli skoro všichni moji příbuzní. 

Krátce jsem ji přikývla. Vzala mě kolem ramen a rozešla se se mnou za mými příbuznými. 

S Phoenix jsem se rozloučila a ona si odešla stoupnout za dalšími piloty.

Stála jsem pár metrů od rakve, na které byla položená americká vlajka. Za rakví byla fotka dědečka, abychom ji všichni viděli.

Kolem rakve stáli piloti vyšších postavení. Okolo rakve byly též rozestavěny překrásné květiny různých barev. 

Babička si stoupla vedle mě. Chytla mě za paž a pevně mě stiskla. Vytáhla si kapesník a utřela si slzy. Nezandala ho však, protože věděla, že bude ještě plakat. 

Obřad začal hraním americké hymny. Sledovala jsem, jak piloti vyšších postavení začali skládat americkou vlajku, která ležela na rakvi. 

Admirál Simpson ke mně předstoupil a předal mi do rukou složenou americkou vlajku. Převzala jsem si ji do rukou a pokusila se o slabý úsměv. Admirál Simpson ze cti a povinnosti salutoval a odešel. 

Babička mi stiskla paž a já se na ni jen krátce usmála. Slzy jsem však zadržet nemohla. 

Sledovala jsem, jak Maverick předstoupil před rakev se slzami v očích. Sundal svůj připínáček a položil ho na rakev. Složil ruku v pěst a připínáček připevnil úderem na rakev. 

Nad námi proletěli stíhačky F-18, které rozprášily bílý prach na poctu. Každý rodinný příslušník si připravil květinu. 

Všichni měli růže, ale já jsem měla kopretinu, protože to byla jeho nejoblíbenější květina. Když na mě přišla řada, rozešla jsem se směrem k rakvi. 

Podívala jsem se na rakev, která ležela v zemi. Slza mi stekla po tváři. Musela jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit se. Hodila jsem kopretinu do hrobu a řekla v duchu sbohem.

Rozešla jsem se zpět za babičkou. Stoupla jsem si vedle ní a hleděla do země. Cítila jsem se otupěle.

Zbytek obřadu jsem nedokázala vnímat. Sledovala jsem přes slzy špičky bot v zelené trávě. 

,,Jak se cítíš?" Zeptala se mě babička. Podívala jsem se na ní a vytrhla se jí ze stisku. Utřela jsem si slzy.

,,Chtěla bych být chvilku sama. Pak se uvidíme v restauraci." Usmála jsem se na ni krátce.

,,Dobře. Kdyby něco, tak mi volej." Usmála se a rozešla se se zbytkem rodiny do zarezervované restaurace. 

Stála jsem tam a pozorovala, jak se místo vyprazdňuje. Jediný, kdo tam zůstal jsem byla já a Bradley. 

Nekoukala jsem na něho, ale věděla jsem, že tam je. Rozešla jsem se směrem k restauraci, protože už jsem byla dlouho pryč. 

Bradley čekal, až k němu sejdu. Zastavila jsem kousek před ním. Podívala jsem se na něho a čekala, co mi řekne. 

✈