Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

II.

Niallova rodinná chata se nacházela kousek za malou vesnicí Milburn v oblasti Cumbrie nedaleko pohoří Penniny, nejezdilo sem tolik turistů a tak to bylo velice příjemné místo k odpočinku a k prožití klidných svátků. I proto Harry nevěřil, ani na okamžik, že by zrovna tady mohl potkat lásku svého života, jak to nazvala Flo. Jenže osud a Niall jsou nevyzpytatelní.

„Hej, Šípková Růženko, jsme tady, prober se!"

Harryho probudil Niallův hlas a zaklepání na okénko. Otevřel oči, načež je musel přimhouřit, protože od sněhu venku se odráželo světlo.

„To už jsme tady? Brr, je tu fakt zima," vydechl si do dlaní, aby je trochu zahřál.

„Cos čekal? V Cumbrii je zima skoro pořád a obzvlášť v období Vánoc, tak pojď, vezmi si tašku z kufru a půjdeme dovnitř."

Harry vystoupil z krásně vyhřátého auta, nohy se mu okamžitě ponořily do čerstvého sněhu a chladný vzduch ho přiměl přitáhnout si kabát blíž k tělu. Vzal z kufru tašku a rychle zamířil do chaty. Uvnitř ho pak přivítalo příjemné teplo a vůně čerstvých perníčků. Jestli existovala jedna věc, kterou na Vánocích miloval, byly to perníčky Niallovy mámy.

„Harry, můžeš si jít vybrat pokoj, ještě tu nejsou všichni, takže je větší výběr," oznámila mu Taylor a nadšeně si kousla perníčku ve tvaru stromečku.

„Nejsou? Kdo má ještě dorazit?" zeptal se zmateně, protože si všiml, že u dveří jsou boty Niallova táty, mámy, jeho bratra Grega, Gregovy ženy Lindy i jejich dvou dcer, dvojčat Hailey a Sandy, pak ještě ty Niallovy babičky May a strýce Paula a boty celé jeho vlastní rodiny. Dle jeho úsudku to vypadalo, že už by tu měli být všichni. Nebo ne?

„Oh, Niall ti to neřekl?" ozvala se Maura, Niallova máma. „Letos pozval i svého bratrance Nata a jeho přátele Liama a- zlato, jak se jmenuje ten druhý chlapec? Oh Louis! Ano, to je on. Jsou poslední, na koho se čeká," usmála se spokojeně, ale Harry jí úsměv v ten okamžik nedokázal dost dobře oplatit, protože do háje, tohle nemůže být pravda.

„Harry? Jsi v pohodě? Jsi nějaký bledý. Stalo se něco?" odtušila Taylor, ale on měl pocit, jako by nemohl vydat hlásku. „Pojď, půjdeme ti najít pokoj a lehneš si, asi jsi z té cesty pořád unavený."

Taylor ho znala moc dobře, takže jí bylo jasné, že něco není v pořádku a že si o tom promluví jen v klidu mezi čtyřma očima. Odvedla ho do patra, kde mu ukázala jeden z volných pokojů, ale jemu teď bylo úplně jedno, jaký pokoj dostane.

„Tak? Co se děje? Souvisí to s kamarády Nata, že? Jde o toho Lewise?" promluvila, když za nimi zavřela dveře.

„Louise..." opravil ji bezděky, aniž by to zamýšlel. Stále si pamatoval, jak se s ním seznámil a on ho upozorňoval na výslovnost svého jména.

„Počkej! Ne! Řekni, že to není ten Louis! Není, že ne?"

Harry se nezmohl na nic, než schování si obličeje do dlaní.

„Bože, Harry..." povzdechla si blondýnka a posadila se vedle něj na postel. „Jak jsi k němu vůbec přišel?"

„Na jednom vánočním večírku, když Nate ještě chodil na školu s námi... Louis je jeho nejlepší kamarád, takže tam samozřejmě byl. Bylo to na něčí chatě, ani si nepamatuju čí, jen vím, že jsme se tehdy oba opili a ráno jsem se probudil vedle něj. Nikdy jsme si neřekli, že spolu chodíme, nebo tak, ale v podstatě jsme spolu bydleli a pořídili jsme si dokonce štěně. Byl jsem šťastný. No, štěstí asi nikdy netrvá věčně, ale dál to znáš. Sbalil jsem si věci a odešel od něj.
Druhý den ráno se mi snažil dovolat, ale nechtěl jsem poslouchat jeho omluvy a prosby, takže jsem si zablokoval jeho číslo a už jsem s ním nikdy nemluvil. Kdyby o mě stál, našel by způsob, jak se se mnou spojit, ale on to neudělal, takže o mě nejspíš nikdy skutečně nestál... A já jako ten největší idiot se kvůli němu trápím do teď," skončil krátké shrnutí příběhu, který už Taylor slyšela, ale přišlo mu správné říct jí všechno znovu.

„Harry, zlato, tak mě to mrzí, jestli chceš, tak můžeme jet-"

„Ne, já před ním utíkat nebudu. Ať si klidně přijede. Prostě si ho nebudu všímat, aspoň pokud to bude jen trochu možné."

„Jsi si jistý?"

„Jo, už nejsem ten kluk, kterýho on jen využil..."

* * *

Den se chýlil ke konci a poslední hosté se dostavili, až po západu slunce. Harry neměl tendenci jít je přivítat, radši zůstal s May a pomáhal jí s výzdobou. Chyběla jim už jen hvězda na vršku stromečku a tak si Harry přinesl stoličku, na niž vylezl a snažil se dosáhnout na špici obrovského stromku. Slyšel hlasy a May se mu snažila radit, jak nejlépe tam hvězdu umístit.

Byl si jistý, že zaslechl trochu vyzrálejší hlas, který se však nápadně podobal tomu, který ho stále sem tam pronásledoval ve snech. Dřív nevěřil na lásku na první pohled nebo osud, ale měl pocit, že na tom možná přeci jen něco bude, protože upřímně, Louis z jeho myšlenek nikdy úplně neodešel a to i přes to, že ho měl nesnášet.

Snažil se nemyslet na to a soustředit se na hvězdu, ale pak se mu v zamyšlení smekla noha a on měl spadnout na zem a pravděpodobně strávit Vánoce v nemocnici, ale takové štěstí mít prostě nemohl, takže nespadl na zem, nýbrž někomu do náruče. Když se v šoku podíval na člověka, který ho právě od nepříjemného pádu zachránil, pomyslel si, že měl možná zkusit padat trochu vedle, protože-

„Ahoj, Harry, dlouho jsme se neviděli."

To bylo první, co slyšel, když mu přestalo hučet v uších a uvědomil si, že stále zírá na modrookého mladíka, který mu pohled opětoval se stejnou intenzitou. Louis mu pomohl postavit se zpět na nohy a Harry se konečně přinutil přestat na něj zírat. Bylo to tak dlouho... Těch pět let se na něm podepsalo nejlepším způsobem, ale on se snažil nemyslet na to, jak byly jeho oči snad ještě modřejší nebo jak hebce vypadaly jeho vlasy nebo jak roztomile působil v tom o velikost větším svetru, protože tohle si prostě nemohl dovolit.

„Ahoj..." odpověděl, protože ač nikdy netoužil někoho ignorovat víc, než právě teď byla to přece slušnost.

„Ostříhal sis vlasy," nebyla to otázka, ale obyčejné zkonstatování, avšak zároveň šlo o pokus o navázání konverzace, o kterou Harry vůbec nestál. Navíc zrovna tuhle konverzaci s ním určitě začínat nechtěl, protože nikdy nikomu ani Taylor nevysvětlil, že vlasy si poprvé ostříhal a krátké udržoval, protože ty dlouhé na něm právě Louis miloval nejvíc.

„Jo, bylo s tím moc práce," zalhal. Věděl, že Louis to na něm vždycky poznal, ale než stihl něco říct, připojili se k nim ostatní a hlavně Niall.

„Wow, Louisi, to bylo o fous, už jsme málem volali sanitku, i když sem by spíš poslali vrtulník," zasmál se Niall a jednu paži hodil Harrymu okolo ramen, díky čemuž se on mohl trošku uvolnit, ale pořád se úplně klidně necítil, když na sobě cítil Louisův pohled.

„Vidíš to, připravil mě o zážitek z letu vrtulníkem!" pokusil se o smích, ale zněl pořád stejně přiškrceně, takže radši zamířil do kuchyně, kde jeho máma spolu s Maurou pekly další várku perníčků a připojil se k nim.

„Jsi v pořádku, zlato? Vypadáš nějak bledě," přeměřila si ho Anne starostlivým pohledem, ale on se přiměl k úsměvu a přikývl. Ne, v pořádku určitě nebyl...