Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

IV.

Harry ležel v posteli, kde spal vždy, když tu byl na návštěvě, ale stále ne a ne usnout. Musel myslet na Louise a nesnášel se za to, že nad ním pořád přemýšlel. S ním se mu vracely veškeré vzpomínky a zase měl pocit, že se otvírají jizvy na jeho srdci, které způsobil modrooký, zároveň si však uvědomoval, jak málo se přes něj dokázal přenést. Vždy, když viděl jeho tvář, měl tendenci křičet na něj a dát mu pár facek, jenže ve stejnou chvíli se chtěl schoulit k němu do objetí, líbat ho a nikdy ho nenechat odejít. Tak se ale opravdu cítit neměl, ne po tom co mu Louis udělal. Nesnášel se za to, že ho nedokázal nenávidět.

Vzal si z nočního stolku mobil a najel na svou galerii. Stále tam měl schovanou zaheslovanou složku s fotkami s Louisem. Kdyby to zjistila Taylor, byla by mu schopná ukrást mobil, aby tu složku smazala, protože už to jednou udělala. Bylo to, když byl po rozchodu s ním tak zničený a bezútěšný, že nedokázal ani vstát z postele a jen zíral na fotky s ním. Tak strašně se nikdy necítil. Taylor ho tou dobou nechala bydlet u sebe, protože o něj měla opravdu strach a tak když zjistila, že v mobilu stále dokolečka prochází společné fotky, vzala mu ho a zatímco ho nechala mazlit se s jejími kočkami, smazala všechny fotky, na kterých se Louis nacházel, ale do této složky se nedostala, protože jeho heslo mohl znát jen jediný člověk.

Jako první byla fotka, kde seděl Louisovi na klíně a dávali si eskymáckou pusu. Oba vypadali tak šťastně. Radši přešel na další fotku. Bylo to selfie ze silvestrovského večírku. Harry si jasně pamatoval, že ani nebyli zvaní, ale prostě se tam s někým prosmýkli. Celou noc tancovali a bavili se, smáli se a líbali se a tahle fotka vznikla těsně po půlnoci, kdy se všichni vyhrnuli na balkón, aby sledovali ohňostroje. Viděl tehdy padat hvězdu a přál si, aby takhle šťastný zůstal už navždy... Musel přejít na další fotku, aby zahnal slzy. Byla to první fotka s Cocem, tehdy byl ještě malé štěňátko a oni se natiskli k sobě, vypadali jako jedna šťastná rodina, ale už tou dobou chodil Louis domů pozdě a Harry cítil, že něco není v pořádku.

Byl by si býval myslel, že se mu to zdálo, kdyby se tichounké zaklepání na dveře neozvalo znovu.

„Dále?" vyzval příchozího šeptem a zpoza dveří se vynořil Louis spolu s Cocem, který se okamžitě s nadšením mávající oháňkou vydal k jeho posteli a vyskočil k němu. Harry ho automaticky pohladil a Coco ho olízl, načež se podíval na Louise a zase zpět na něj.

„Omlouvám se, on pořád přecházel po pokoji a kňučel. Otevřel jsem mu dveře a on došel sem. Myslím, žes mu chyběl víc, než tušíš..." odkašlal si nervózně.

„Chápu, takže si ho tady mám nechat?"

„Asi ano, nevím, takhle se nikdy nechoval. No tak nic, dobrou, Harry."

Otočil se a chtěl odejít, v tu chvíli však Coco začal kňučet. Když se otočil zpět, Coco se na něj díval prosebnýma očima. Harry celou věc sledoval a začínal pomalu chápat, co po nich jejich pes chce, ale ani za mák se mu to nelíbilo.

„Asi chce, abys tu zůstal..." řekl, ač toužil po tom, aby se pletl.

„Tak já se asi vyspím v křesle, na to, abych sem tahal matraci už nemám kapacitu," rozhodl modrooký.

„Počkej..." vyletělo z Harryho. Louis se podíval jeho směrem a on si uvědomil, že ať už chtěl navrhnout cokoliv, byla by to velká chyba. „Nic jen, že jestli už nechceš chodit někam jinam tak v té skříni u okna jsou nějaké svetry a jedna vlněná deka, víš co, aby ti nebyla zima," rychle zadrmolil a radši se jeho směrem nedíval, protože měl strach, že kdyby se na něj usmál, byl by schopný udělat nějakou hloupost.

„Oh díky, tak dobrou noc, Harry," zašeptal a pak bylo ticho.

Harry ještě dlouhou dobu ležel a přemýšlel, jestli si něhu do jeho hlasu sám domyslel, nebo tam skutečně byla.

* * *

Že je ráno si Harry uvědomil okamžitě, když otevřel oči, protože z venku přes závěsy pronikalo světlo a po Cocovi zbylo jen stále lehce vyhřáté místo. Posadil se na posteli a protřel si obličej dlaněmi. Křeslo, v němž si minulou noc ustlal Louis, bylo prázdné a potom zaslechl štěkot zvenčí. Vstal z postele, dřevěné parkety byly pod jeho nohama ledové, ale po počátečním šoku, zvládl rychle docupitat k oknu a rozhrnout závěsy.

Coco běhal ve sněhu jako šílený. Harry si dobře pamatoval, že už jako štěně miloval sníh. Pes nejprve jen pobíhal a očichával sněhovou nadílku, než sebou praštil do sněhu a začal se v něm převalovat. Pak náhle zvedl hlavu, přičemž stále celý od sněhu dýchal s vypláznutým jazykem a začal vrtět ocasem.

A to byl moment, kdy do Harryho výhledu vstoupil Louis. Byl zabalený v kabátě a měl dokonce i čepici a rukavice. Vypadal tak dvakrát větší než normálně. Coco na nic nečekal a možná trochu příliš nadšeně skočil na svého pána, čímž je oba poslal k zemi. Chvíli se spolu váleli ve sněhu a Louis vypadal šťastný, smál se snad nejvíc, za celou dobu od jejich příjezdu. Harry s trochou představivosti viděl i vrásky okolo jeho očí.

A pak si toho všiml. Měl okolo krku uvázanou červenou šálu, která vypadala jako by ji nosil dennodenně posledních pět let. Vybledlá, vytahaná a obnošená, ale byla to ona, to Harry nemohl nepoznat. Byla to jediná věc, kterou u něj tehdy v noci zapomněl a nikdy ji nedostal zpátky. Nechal si ji. Nevyhodil ji. Proč?

Musel odstoupit od okna a posadit se, protože měl na okamžik pocit, že omdlí. Dokonce se mu hůř dýchalo, ale pak se ozvalo zaklepání na dveře. „Harry? Jsi vzhůru? Můžu dál?" Byla to Taylor. „Pojď dál." odpověděl, načež se dovnitř nahrnula Taylor i s Florence. „Promiň, může taky?" Harry se usmál. „Jasně."

Florence zabalená v ostře růžovém županu se posadila do křesla, kde se pořád nacházela peřina, pod níž v noci spal Louis a Taylor si sedla vedle něj na postel.

„Hele, já nechci nějak vyzvídat nebo něco, ale to křeslo je nějak vyhřátý... Že tys tu někoho měl?" ušklíbla se po chvilce Flo a Harry musel zčervenat, protože jinak si neuměl vysvětlit, proč by se na něj Taylor podívala s takovým překvapením v očích.

„Harry? To vážně?" zeptala se a perfektně upravené obočí jí vyjelo někam pod vlasy.

„Jo, ale ne tak, jak si myslíte, dobře?" povzdechl si.

„Nechceš mi snad říct, že to byl..."

„Byl to Louis..." Taylor si zhluboka vydechla a vypadala, že už v duchu sestavuje motivační řeč na téma nenech ho, ti znova poplést hlavu, ale Harry jí v tom zabránil.

„Ale opakuji, ne tak, jak si myslíte. Je to vina, Coca!"

„Koho?" tentokrát reagovaly obě.

„Ten zlatý retrívr, co přijel s ním. Byl to pes, kterýho jsme si pořídili jako štěně, když jsme spolu chodili-"

„Tak počkat! Tys s ním chodil? Sakra, proč se to dozvídám až teď?"

„Protože to tady kromě Taylor a teď tebe nikdo neví... Teda vlastně možná ten Louisův kamarád Liam, nebo jak se jmenuje, ten to asi ví taky, ale jinak jen vy a tak bych to rád nechal, ano? Nechci, aby ho všichni nesnášeli-"

„I když přesně to si zaslouží..." poznamenala Taylor, Harry ji ignoroval a pokračoval.

„A nechci, aby všichni začali strkat nos, do toho proč spolu nejsme, jasný?" podíval na drobnou brunetku, ta se usmála a naznačila, že si pusu zamyká na klíč.

„Dobře, neboj, nikomu ani muk, ale můžu aspoň já vědět, o co jde? Tay vypadá, že ho nemá zrovna moc ráda."

„Slabá slova..." odfrkla si Taylor.

„Dobře, tak já ti to řeknu, jen to bude asi trochu delší povídání," poškrabal se na zátylku mladík.

„No já mám času víc než dost!"