Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

VIII.

 „Tak jo, jdeme na to."

První, co Harry uviděl, když vešel do Louisova pokoje, byly jeho nohy vykukující zpod postele. Očividně zjišťoval, jak od sebe postele oddělit. Co si mladší pamatoval, nikdy nebyl žádný kutil, ale urputnost a tvrdohlavost mu ani náhodou nechyběly, takže většinou všechno nějak zvládl, i když třeba ne úplně podle návodu.

„Zeptal ses Nialla, jestli to vůbec jde? Jako nechci být šťoura, ale když už lezeš pod postel, kde nikdo neuklízel bůhví jak dlouho, tak bych si to radši předem zjistil," posadil se na postel, pod níž Louis momentálně vězel.

„Uh, to máš asi pravdu a- AAA!" najednou vyletěl zpod postele a začal skákat po místnosti, přičemž opakoval „fuj fuj fuj fuj". Harry ho sledoval s povytaženým obočím a upřímně měl tendenci se začít smát. Asi tam dole viděl pavouka, nebo se jen dotknul pavučiny, protože jenom to ho mohlo dohnat k takové reakci.

„Skončils?" zeptal se, jakmile Louis konečně přestal skákat a ošívat se.

„Není to ani trochu vtipný, víš?" zamračil se, což Harryho upřímně skutečně rozesmálo.

„Je to vtipný, ale- uh, prosím nepanikař, ale asi máš něco ve vlasech..." přestal se smát, když si všiml malého pavoučka, který se nebezpečně přibližoval k uchu modrookého.

Louis v reakci na jeho slova vykulil oči a podle výrazu, který nasadil, chtěl zase začít vyšilovat, ale v tom mu Harry zabránil, když ho chytil za ruku a přitáhl blíž. Starší byl najednou jako v tranzu. Podíval se nejprve na jejich ruce a pak vzhlédl k Harrymu, jako by snad úplně zapomněl na pavouky, pavučiny a všechno, kvůli čemu ještě před chvíli skoro vyskakoval z kůže. Atmosféru a napětí v místnosti byste v tu chvíli mohli krájet a když Harry sáhl modrookému do vlasů, přiměl ho tím přivřít oči. Byli k sobě tak blízko, že kdyby se jeden z nich jen o centimetr naklonil, dotýkali by se přinejmenším nosy, ale pak se vyšší odtáhl. Když pak staršímu ukázal drobného osminohého tvorečka ve své dlani, byl rád, že mu byl dostatečně nablízku, aby ho stihl chytit, protože jinak by se poroučel se vší parádou k zemi.

* * *

Harry Louise vcelku bez problémů položil na postel a šel najít Nialla, aby se ho zeptal, jestli jde ta postel v Louisově pokoji vůbec rozložit. Ani si při tom neuvědomil, že bude chtít znát důvod, proč ji vůbec potřebují rozdělovat.

„Hm, počkej, Louis má kterej pokoj? Ten vedle Liama a Nata? Ne, tak tam rozložit na dvě poloviny nejde a i kdyby to šlo, tak by vás za to máma asi zabila, protože ta postel je památka na její prababičku... Ale proč byste ji vůbec chtěli rozkládat?" pozvedl obočí a Harry hned věděl, že teď už se v tom nepřestane šťourat ani omylem.

„Ehm, no víš co... neslyšel jsi Taylor? Asi mě volala, budu muset jít neb-"

„To tak! Sedni a povídej, proč potřebujete s Louisem rozdělovat dvojlůžko v jeho pokoji?"

„Nemusím se ti zpovídat..." zamračil se, ačkoli mu to nebylo nic platné.

„Budu hádat, souvisí to s tím, že jste spolu dřív chodili? Protože jestli jo-" Harry ho přerušil.

„Tak počkat! Jak jsi-? Co? Kdo ti to zatraceně řekl?" zavrčel šeptem. Jestli se prořekla Flo, tak ji zabije.

„Harry, zlato, myslel jsem, že už dávno víš, že v tomhle baráku mají i stěny uši. Víš, když už se chceš se svým exíkem-" opět ho přerušil.

„Tak mu neříkej."

„-dohadovat o tom, kdo co udělal a kde se stala chyba, měli byste si na to najít nějaké místo trochu míň na ráně, Sandy a Hailey totiž nebyly jediný, kdo vás slyšel se hádat. Nechtěl jsem vás špehovat, ale stěny jsou tenký a můj pokoj je hned vedle obýváku, takže jsem mimoděk slyšel skoro všechno," poplácal ho po rameni Niall.

Harry měl chuť křičet, praštit Nialla, sebe a Louise a pak jít skočit ze střechy, ale to by asi bylo až příliš dramatické.

„Prosím, nikomu to neříkej. Vědí to tady jen Taylor, Flo, David a pravděpodobně Liam a měnit to nechceme," zoufale se na kamaráda podíval a Niall jen nevěřícně pokroutil hlavou.

„Za koho mě máš? Nikomu to vykládat nebudu, ale teď mi ještě prosím vysvětli, proč chcete rozmontovat postel?" zeptal se.

„No, dobře. Víš, jak s Louisem přijel ten zlatý retrívr?"

* * *

Když se Harry vrátil nahoru k Louisovi, našel ho už probraného, jak sedí na posteli a upřeně sleduje strop.

„Louisi?" promluvil na něj a druhý mladík sebou trhnul a podíval se jeho směrem.

„Uh, ahoj, promiň za to předtím. Já jen opravdu nesnáším-"

„Pavouky, já vím. A neboj, odnesl jsem ho do sklepa, takže už tě nebude obtěžovat," potichu se zasmál, ale hned na to zase zvážněl, když si uvědomil, co od Nialla zjistil. „Vlastně mluvil jsem s Niallem a máme trochu problém, protože tuhle postel rozmontovat nemůžeme a ono to vlastně ani nejde, takže nevím, jak to uděláme..." povzdechl si nakonec.

Louis se na něj chvíli jen díval, pak se rozhodl to zkusit.

„No, já nevím, ale pořád je tu možnost, prostě spát na dvojlůžku spolu, teda samozřejmě každý na svojí polovině. Slibuju, že fakt žádný postranní úmysly nemám, jen nechci, abychom se ty nebo já museli krčit v křesle nebo něco podobnýho, takhle se aspoň oba vyspíme a Coco nás nebude otravovat. Není to ideální, to chápu, ale jakou jinou možnost máme?"

Harry k němu vzhlédl a na okamžik si dovolil zapátrat v modrých očích po jakémkoliv náznaku právě postranních úmyslů, o nichž se zmínil, ale žádné nenašel. Už na něm poznal, když nebyl upřímný a teď stoprocentně byl.

„Tak dobře, ale pamatuj si, že jestli-"

„Něco zkusím, ustřihneš nebo nějakým jiným způsobem mi oddělíš nádobíčko od těla a nacpeš mi ho do krku nebo jinýho tělesnýho otvoru. Myslím, že tohle jsi mi řekl tu noc, co jsme se poznali, když jsem ti nabídl odvoz domů. A stejně jako tehdy se nemusíš bát."

„Tak tuhle noc bych jako příklad zrovna moc neuváděl, protože dobře víš, jak to dopadlo," zamračil se nad vzpomínkou na ráno následující poté.

„Dobře, dobře. Promiň, už mlčím," pozvedl starší ruce v obranném gestu, ale oba se i tak, když se ten druhý nedíval, usmáli.