Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

V. Louis

Když ho Nate pozval, aby jel spolu s ním a Liamem na rodinnou chatu - říkejte si třeba, že je idiot - nejprve ho vůbec nenapadlo, že jde o chatu Niallovy rodiny a tím pádem mu ani nedošlo, že uvidí Harryho. A když mu to pak docvaklo, bylo pozdě říct, že nikam nejede.

Neviděl ho dlouho. Pět let a upřímně tak nějak podvědomě doufal, že letos z nějakého důvodu nemohl přijet, ale pak mu hned po příjezdu doslova spadl do náruče a jemu bylo okamžitě jasné, že tohle nebude vůbec jednoduché. Stačil jediný pohled na něj a všechno se mu vrátilo, všechny city k němu a ta neutuchající nenávist vůči sobě samému, která ho nikdy úplně neopustila.

Tak moc toužil vrátit čas a udělat všechno správně. Nenechat se ovládnout rozjitřenými hormony mládí a být jen spokojený s tím, co měl. Vždyť co mu scházelo? Měl Harryho a Coca a nikoho dalšího nepotřeboval, tak proč si kdy vůbec začínal s někým, u koho bylo navíc jisté, že jakýkoliv vztah s ním neměl žádnou budoucnost? Když viděl bolest v Harryho očích, kdykoliv se na něj podíval, měl chuť skočit z okna, nebo se vlastnoručně uškrtit, protože věděl, že je to jen jeho vina, že jeho oči dávno nezáří tak jako dřív.

Teď vcházel zpět do chaty, celý od sněhu a aspoň v ten okamžik se cítil trochu fajn. Coco nadšeně vrtěl oháňkou a držel se u něj, jenže pak dolů ze schodů sešel Harry a Coco se rozběhl k němu, čímž mu znemožnil útěk do jiné místnosti. Předtím se konfrontaci s ním nebránil, dokonce se i snažil navázat konverzaci, ale když si ověřil, že o to Harry nestojí, radši by se s ním setkával, co možná nejmíň.

„Máš moji šálu..." bylo překvapením, že k němu tentokrát promluvil mladší první, ale když se chtěl usmát, došel mu význam jeho slov.

„Já... ano, promiň, asi... asi ji budeš chtít zpátky, nemohl jsem ji vyhodit, i když by mi to pár věci možná ulehčilo," povzdechl si. Ne, neulehčilo, poznamenal si v duchu.

„Ne, to je dobrý, jen mě překvapilo, že ji pořád máš, to je vše. Možná by sis měl jít přenést tu matraci nebo tak, však víš... kvůli Cocovi, nebo to můžeme vymyslet nějak jinak, ale myslím, že pokud bude jen s jedním z nás, tak se ten jeden nevyspí, to nám předvedl už včera," vysvětlil, proč s ním vůbec začal mluvit a Louise trochu bodlo u srdce, protože dřív by nebyl žádný problém spát na jednolůžku ve dvou.

„No... V mým pokoji je dvojlůžko a možná půjde dát i od sebe, kdybys to chtěl zkusit vyřešit jinak, ale nemusíš, nevadí mi spát na zemi," pokusil se o úsměv, ale Harry se usmíval jen na Coca, když zvedl pohled k němu, jeho výraz byl neutrální. Louise to ničilo.

„Uvidíme," řekl nakonec, načež se otočil a zmizel do kuchyně.

* * *

Harry pro něj vždy představoval hádanku. Nejkrásnější hádanku, jakou měl šanci luštit. Tolikrát se vracel vzpomínkami k té noci, kdy si řekli miluju tě a on ho mohl milovat od večera do rána a od rána do večera, nebo si jen povídali o budoucnosti, smáli se nad maličkostmi a hráli si s Cocem. Zrovna byl opět zabraný v myšlenkách, i když seděl v obýváku obklopený lidmi, nevnímal nic než mihotavé plameny, dokud se ode dveří neozval zvonek. Všiml si, jak se Harry rozzářil a odběhl. Když se vrátil, nebyl sám.

Byl s ním muž zhruba v jeho vlastní výšce s tmavě hnědými vlasy a tmavýma očima. Za celou dobu, co tu byli ho neviděl se tolik usmívat.

„David je tady!" vypískl, když vešli do obýváku a všichni začali nově příchozího muže zdravit a objímat a on cítil hořkost v puse, kterou už ale dobře znal. Jak iracionální v tuto chvíli žárlit. Zvedl se z gauče a přešel k ostatním, aby si nepřipadal jako netaktní idiot, ač jím v tu chvíli zoufale toužil být, aby nemusel zdravit dalšího člověka, kterého měl Harry stokrát radši než jeho.

„Zdravím, my se ještě neznáme. Louis," vynaložil veškeré úsilí na úsměv a natáhl ruku k muži, jehož úsměv však působil zcela bezelstně a upřímně.

„Oh, myslím, že si můžeme tykat, nemyslíte? Jsem David, máme kousek odtud s rodinou také chatu a s Horanovými a s Harrym se známe už dlouho," vysvětlil a Louis se tentokrát usmál skutečně. Nebyl to Harryho přítel, jen blízký kamarád.

„Souhlasím, Davide, no já jsem starý kamarád Harryho a Niallova bratrance, se kterým už ses seznámil," představil se blíž i on a všiml si, jak se Harry při slově kamarád kousl do rtu.

„Těší mě, rád tě poznávám, Louisi."

Vypadal jako fajn chlap, ale Louis k němu nějak nedokázal pojmout kladný postoj, když se k němu Harry tak měl.

„Pojď, Davide, najdeme ti pokoj!" vypískl právě zmíněný mladík a odtáhl Davida po schodech nahoru. Modrooký si nemohl pomoct a ještě hodnou chvíli, co byli z dohledu, propaloval pohledem schody a mračil se.

„Už jsi s ním mluvil?" zeptal se Liam, jehož přítomnost ani nezaznamenal. Ani se na něj nepodíval, když promluvil.

„Mluvil, ale myslím, že to nemá cenu. Nesnáší mě..."

„Nedivím se," poznamenal jeho kamarád, který jediný věděl, co Louis udělal.

„Já taky ne, ale myslel jsem... vlastně ani nevím, co jsem si myslel. Nemyslel jsem si, že to i po takové době bude tak těžký a vidět, jak se směje s ostatními, když se na mě jen mračí, nebo je jeho výraz prázdný? Bolí to. Neměl jsem sem jezdit..." povzdechl si. Jeho kamarád ho jen beze slova poplácal po rameni. „Je normální, že to tak bolí?" zeptal se šeptem. Liam se na něj podíval.

„To ti nepovím, protože jsem nikdy takhle zamilovanej nebyl, ale ty podle všeho jo a nebylo to jen mladistvý poblouznění, ale opravdová láska a ta - jak nás naučila nejedna romantická komedie - umí sakra bolet."

„Kéž by byl život jako romantická komedie, tam je odpouštění a návrat ke staré lásce vždy mnohem snazší..."

„Hele, víš co, ty hromádko neštěstí? Půjdem si zalyžovat, co říkáš? Pročistíš si hlavu," povzbudivě se na něj usmál.

Louis mu slabě úsměv opětoval a přikývl.

„Tak jo, třeba mi to udělá jenom dobře..."

* * *

Byl ve svém pokoji a chystal se vyrazit na lyže s Liamem a Natem, který se k nim rozhodl připojit. Snažil se už teď oprostit od myšlenek na Harryho, jenže když slyšel jeho nakažlivý smích jen o dvě místnosti dál, nešlo to tak úplně podle plánu. Když se oblékl a vyšel z pokoje, Harry zrovna šel po chodbě se dvěma hrnky horké čokolády. Zastavil, jakmile si ho všiml a kupodivu se trochu pousmál, nad čímž Louis vyklenul obočí.

„Díky, že ses k Davidovi choval slušně..." řekl. Oh.

„O nic nejde, vypadá jako fajn chlap."

„Jo, to on je," potvrdil mladší, pak se prosmýkl okolo něj a zaplul zpět do svého pokoje.

Louis ještě chvilku stál a přemýšlel, co si o krátké konverzaci myslet, ale potom jen pokroutil hlavou a seběhl schody. Dole už čekal Liam i Nate s lyžemi.

„Tak? Jdeme?" zeptal se modrooký.

„Jdeme," rozhodl Liam a otevřel dveře, načež se do nich museli zapřít všichni tři, aby je dokázali zase zavřít, vítr i za tu chvíli stihl nahnat hromadu sněhu dovnitř.

„Tak to vypadá, že nejdeme nikam..."

* * *

O dvacet minut později seděli všichni v obýváku a sledovali mimořádné vysílání zpráv. Celou severní část Anglie nečekaně zasáhla mohutná sněhová bouře Evelyn nebo zkráceně Eve, jak ji nazvali, protože podle meteorologů by mohla setrvat na území Anglie i do Vánoc a do té doby nebude bezpečné vycházet ven.

Louis si nervózně okusoval nehet na palci a když se rozhlédl po místnosti viděl, že není sám, koho ta zpráva značně znepokojila. Z jejich víkendové návštěvy se totiž právě stal nejmíň desetidenní nedobrovolný pobyt na chatě odříznuté od civilizace a bez možnosti úniku...