Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

IX.

Večer usínali každý na své polovině postele a řekli si dobrou noc, ale když se Harry druhý den ráno probudil, Louis měl okolo sebe omotané obě peřiny jako jakýsi kokon a on sám měl přikrytou jen jednu nohu, přičemž zbytek jeho těla mrznul.

Podíval se na modrookého a nemohl zabránit svému srdci v poskočení. Někdo by řekl, že dospělý muž potichu chrápající s otevřenou pusou, kterému z koutku teče slina určitě nebude roztomilý a že spíš možná nechutný, ale Louis byl roztomilý i takhle.

Jakmile se Harry vrátil do reality, pokusil se vzít si svou peřinu zpět, ale Louis ji pevně držel, takže jeho pokusy vyšli na prázdno.

„Lou? Mohl bys- Lou..." zkusil to znovu. Louis naposledy uchrápl a začal se probouzet.

„Řekl jsi mi Lou?" bylo první, co řekl, když otevřel oči.

„To se ti asi jen něco zdálo a naval tu peřinu, jestli nechceš, abych zmrzl," tentokrát se mu podařilo vzít si svou peřinu a Louis se trochu otřepal zimou.

„Promiň..." zívl, načež si přitáhl peřinu víc k tělu.

„Asi jsi měl pravdu, že některé věci se nemění," uchechtl se Harry, čímž modrookého přiměl k zamračení.

„Jak tohle myslíš?"

„Ty nevíš? Peřinu jsi mi kradl i tehdy, vlastně... Peřinu, mikiny, trička, šampon, pěnu na holení, moji část postele, ponožky a v neposlední řadě taky kartáček na zuby," řekl a Louis jen na prázdno otevřel a zase zavřel pusu.

„Uhm... Ups?" Harry si nebyl jistý, jestli mu opravdu trochu zrůžověly tváře, ale zdálo se mu, že ano a i když by rád řekl, že mu to bylo jedno, tak mu to jedno skutečně nebylo a chtěl vidět Louise červenat se častěji. Tichý hlásek na pozadí jeho mysli pak šeptal, že by to klidně mohlo být každý den po zbytek života, ale on se ho snažil ignorovat.

* * *

V deset hodin už byli všichni vzhůru a většina i po snídani, někteří ještě dojídali v jídelně. Harry si všiml, že se ho Louisovi oči drželi snad ještě víc než předcházející dva dny, což bylo dobře, protože tak jejich plán s Taylor, Flo a Davidem mohl začít.

Harry si vyhlídl, když se Zayn vydal sám do knihovny, kterou tu měli a šel za ním, než vyšel ze dveří jídelny, všiml si, jak se Louis mračí.

„Ahoj," pozdravil snědého mladíka, který zrovna v ruce držel jemu známou knihu. „Řbitov zvířátek, hm, to je klasika. Stephen King je vážně skvělý."

Zayn sebou cukl.

„Ah, promiň, nevšiml jsem si tě. Vím, že jeho knihy jsou dost populární, ale zatím jsem žádnou nečetl. Chtěl bych to napravit, možná bys mi mohl poradit, se kterou začít?" usmál se na něj.

„Myslím, že zrovna tahle je na začátek perfektní, King v ní rozebírá lidskou psychiku a celkové myšlení vyloženě na součástky a jak jsem říkal, je to klasika. Stejně jako To," pohodil ramenem a sáhl po druhé knize, kterou zmínil.

„Díky za radu, vlastně jsem se rozhodoval právě mezi nimi. Čteš hodně?" zeptal se zvědavě.

„Celkem ano a ty?"

„Jo, docela dost," usmál se tmavovlasý.

Harry se kousl do rtu, aby se neusmíval až příliš, protože se mu dařilo navázat konverzaci a našel i jejich společného koníčka.

„Vidíš to, tak máme přeci jen něco společného!"

„Jo, už to tak vypadá..."

„Možná bych ti mohl dát pár doporučení, kdybys měl zájem," nenápadně na něj zamrkal.

„No, to by asi bylo fajn, proč ne. Já už teď budu muset jít, ale budu rád za nějaký doporučení, protože tohle mám za dva dny přečtený. Každopádně děkuju, Harry," řekl rychle, otočil se a vypadl z knihovny. Skoro to vypadalo, jako by utíkal.

Harry si odfrkl. To až moc tlačil na pilu, nebo co?

Sedl si ke stolu a otevřel rozečtenou detektivku Larse Keplera, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Louis se zcela nečitelným výrazem, vypadal, jako by se chystal hrát poker.

„Už je pryč?" zeptal se, znovu tím tónem, který měl už tehdy, když se Zayn přišel seznámit.

„Jestli myslíš Zayna, tak ano, ale nechápu, proč by to tebe mělo zajímat..." podíval se zpět do knihy a znovu nevzhlédl.

„Nemyslím si...On není... Neměl by ses s ním bavit," řekl nakonec, čímž Harryho nejen překvapil, ale taky docela naštval, i když to vypadalo, že žárlí.

„To nemůžeš myslet vážně, že ne?" zamračil se. Louisův výraz se nezměnil. „Řekni mi jeden jedinej důvod, proč bych se s ním neměl bavit."

„Rád bych, vážně bych ti moc rád řekl důvod, protože to důvod má, ale nemůžu. Vím, jak hloupě to zní, ale musíš mi prostě věřit," povzdechl si.

„Nevím, jestli je to, že chceš, abych ti věřil víc smutné nebo vtipné, každopádně jestli mi nemůžeš dát jediný důvod, proč bych se s ním neměl bavit, tak mi promiň, ale budu se bavit s kým chci a tvůj souhlas k tomu nepotřebuju. Jestli mě omluvíš, půjdu si radši číst do pokoje," zvedl se a přešel ke dveřím.

„Harry, já důvod opravdu mám!"

„Ale neřekneš mi ho, tak si ho nech a já se budu se Zaynem bavit dál! Nic mi neudělal a znám ho jen dva dny. Vlastně upřímně nechápu, jak se ti povedlo si ho znepřátelit za tak krátkou dobu, ale to je jedno. Asi na to máš prostě talent, že?"

„Prosím..." slyšel ho ještě, ale už se neotáčel. Kdo si vůbec myslel, že je? Říkat s kým se bavit a s kým ne? No to už byl opravdu vrchol. Na druhou stranu se mohl ten jeho důvod být i jednoduše to, že žárlil, ale to ho opravňovalo jen pramálo.