Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

VI.

Harry zděšeně sledoval televizi jakoby se snad mělo hlášení o bouři změnit během následujících sekund. Když se rozhlédl, viděl na tvářích ostatních stejné emoce, jež pociťoval sám, pak teprve spatřil Louise na opačné straně místnosti, který očividně dělal to stejné, než očima zakotvil na něm.

Odvrátil se, aby se na něj nemusel dívat, radši se podíval na Davida, který nevypadal zase tak znepokojený.

„Nebojte se," řekl pak, rozhlédl po ostatních, ale stejně pak pohled věnoval jen Harrymu, než mluvil dál, protože si určitě všiml jeho reakce. „Tyhle bouře tu bývají sice silnější než jinde, ale všechno bude v pořádku. Máme jídlo i dřevo na podpal, takže si nemyslím, že by s tím měl být problém. Hlavní je zbytečně nepropadat panice. Deset dní společně zvládneme a pak se zase v klidu budeme moci vrátit domů, dobře? Souhlasíte všichni?" povzbudivě se usmál nejprve na Harryho a pak na všechny ostatní. Osazenstvo obýváku souhlasně zamručelo.

„Dobře, takže teď bych poprosil nejmladší chlapi, aby šli se mnou ven a nanosíme dřevo, ostatní by se měli pokusit zatarasit cestu větru, který se bude snažit dostat dovnitř a zajistit okna. Kdo se mnou půjde ven?"

Nakonec šel s Davidem Niall, Nate a Liam, ostatní zůstali uvnitř a pomocí hader na podlahu a dalších všemožných starých kusů oblečení zabedňovali okna a zadní dveře. Harry se schválně držel s Flo a Taylor, co nejdál od Louise, který se na něj neustále díval.

Taky přemýšlel nad Davidem a nad tím, jaká škoda byla, že o něj neměl zájem a Harry pro něj byl jako mladší bratr, protože úžasnějšího chlapa byste hledali jen těžko. Znal Davida ještě dlouho před Louisem a věděl, že je prostě nejlepší. Nějakou dobu do něj byl zakoukaný, to bylo, když sem kdysi přijel poprvé bylo mu šestnáct let a on je měl tak trochu na povel. Když si toho ale David všiml, hned ho upozornil, že mezi nimi nic nebude. Měl tou dobou přítele a už tehdy pro něj Harry představoval bratra, takže to opravdu nemělo smysl a pak se po nějaké době objevil Louis a Harry ztratil hlavu.

„Hej, země volá Harryho! Jsi tu s námi vůbec?" probral ho že zamyšlení hlas Taylor.

„Promiň," zrudl a dívka nad ním přetočila očima.

„Předpokládám, že vůbec nevíš, co jsem říkala, že?"

„Ne..." přiznal.

„Ach jo, no nic. Jen jsem si všimla, že jste si s Davidem asi docela blízcí, co?" ušklíbla a Flo se zasmála.

„Jo, to jsme. Je skvělej, že? Jak všechny uklidnil a hned věděl, co dělat," usmál se, načež utrhl další kus starého prostěradla a nastrkal ho do rámu okna.

„Hm," protáhla Flo a jemu až teď došlo, co si asi zase domýšlejí.

„Oh ne, ne žádné "hm"! S Davidem jsme jen hodně dobří kamarádi, nic jinýho a i kdybych měl třeba zájem, tak pro něj jsem jako rodina, nic víc, jasný? A hlavně tohle prosím nevytahujte před mámou, nebo si zase vezme do hlavy, že nás dá dohromady, to už tady taky bylo..." prozradil jim.

„Tak to promiň, vypadalo to, že je mezi vámi možná něco víc, teda aspoň v obýváku z tebe nespustil oči," vysvětlila Tay a vypadala, že se za svoje hádání i stydí.

„Ne, to dělá jen ze zvyku, protože nás měl dřív na starost a mně bylo tehdy sotva šestnáct. Ale když už jsme u toho, že ze mě někdo nespouští oči, tak je to taky Louis. Když se na mě dívá, tak se nemůžu na nic soustředit. Opravdu bych si přál, aby toho nechal, ale jedna moje stupidní část si přeje, aby o mně pořád jevil zájem. Dokonce jsem mu šel poděkovat za to, že se choval slušně k Davidovi! Jsem idiot fakt..." brblal dál. Taylor měla chuť ho obejmout.

Tak by mu přála, aby našel někoho, kdo ho zase udělá šťastným, ale zatím to nevypadalo, že by měl někoho potkat, protože se o to ani nesnažil.

„Oh Harry," předběhla ji v objetí Florence, takže se k nim Taylor jen přidala.

* * *

David s ostatními, kteří šli ven se vrátili asi pět minut na to obalení sněhem od hlavy k patě, ale přinesli dost dřeva, aby s tím co už bylo vevnitř na následující dny vystačilo, ale byl s nimi ještě jeden další člověk.

„Všiml si nás venku a poprosil o úkryt před tou bouří," vysvětlil Niall, ale to už se osmělil i neznámý mladík.

„Dobrej, jsem Zayn Malik a letos jsem tu měl přes svátky pracovat jako instruktor lyžování, brzy ráno jsem vyrazil na projížďku a tak trochu se ztratil, no a pak mě zachytila tahle příšerná bouře. Jsem moc rád, že jsem dokázal najít vás, jinak bych venku pravděpodobně zmrzl, široko daleko nic není," usmál se trochu nesměle, ale vypadal skutečně šťastný, že je v teple.

„Nebojte, zmrznout vás nenecháme. O jednoho hosta víc nebo míň, to už je jedno. Vítejte u nás, pane Maliku," přivítala ho Anne a potřásla si s ním dlaní.

„Prosím, pro vás jen Zayn, jsem váš dlužník," pokynul jejím směrem hlavou.

„To v žádném případě, Zayne! Přece bychom vás nenechali venku! Pojďte najdeme vám volný pokoj, ještěže je tahle chata tak velká..." lamentovala Harryho matka, zatímco vedla nově příchozího hosta nahoru k ložnicím. Harry zatím Zayna neviděl, ale už podle jeho tichého, metodického hlasu byl skutečně zvědavý, jak jejich nový nocležník vypadá. Nejspíš se na chvíli zamyslel, protože když se podíval na Florence, dívala se na něj vědoucím pohledem a usmívala se.

„Co je?" zeptal se zamračeně.

„Nic, nic. Jen jsem si vzpomněla, co jsem říkala v autě po cestě sem..."

Harry se zamračil ještě trochu víc ve snaze najít kýženou informaci ve svých vzpomínkách, ale z cesty si pamatoval vlastně jen seznámení s Flo a pak už jak se probudil, nic víc. Bude se na to, co tím mohla myslet, muset zeptat Nialla.