Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

X. Louis

Modrooký zůstal sám v knihovně a snažil se přijít na způsob, jak Harryho přimět, aby se Zaynem přestal bavit. Bylo to absurdní a celý vesmír se proti němu pravděpodobně musel spiknout, protože jinak si tohle neuměl vysvětlit. Jestli existoval Bůh, tak si na jeho trápení nejspíš vybudoval nějakou zvrhlou reality show, kterou teď pravidelně sledoval pro zábavu.

Byl připravený, že jakmile to praskne, Harry ho pravděpodobně vlastnoručně uškrtí, ale upřímně se na to začínal i těšit, protože měl všeho plné zuby. Myslel si, že vybuchne a všechno to na Harryho vybalí, když se ho zeptal, ale pak si vzpomněl na své srdce bušící až v krku, při tom jak ho Harry chytil za ruku a přitáhl blíž, a nemohl.

Jen představa, že znovu zničí to, co se dá považovat za snášení se, co tak pracně začal znovu budovat na těch křehkých základech, byla neúnosná. Prostě to nemohl dopustit. Kéž by se tu Zayn býval nikdy neukázal...

S ním už si to vysvětlil a schytal pořádnou facku, kterou si zasloužil, ale Zayn mu taky dal jasně najevo, že si myslí, že by to Harry měl vědět. A přesně proto měl teď pocit, že bude zvracet pokaždé, když viděl Harryho příliš blízko snědého mladíka.

„Ahoj, Louisi, co tu děláš? Proč nejsi v obýváku s ostatními? Děje se něco?" ozval se ode dveří hlas a vytrhl Louise z jeho utápění se v sebelítosti a zoufalství. Byl to David, což ho upřímně dost překvapilo.

„Uh, jo- ne, nic se neděje. Díky za zeptání, jen jsem přemýšlel..."

„Vypadal jsi dost nešťastně," nenechal se odbýt.

„Já- já už nemůžu. Jen za tu krátkou dobu, co jsme tady, mám pocit, že se mi rozpadá celej život a nevím, co mám dělat," povzdechl si. „Ani nevím, proč ti to říkám. Určitě máš svých problémů dost a nepotřebuješ slyšet ještě ty moje," promasíroval si spánky a na okamžik zavřel oči.

„To je v pohodě. Kdyby sis někdy potřeboval s někým popovídat, tak ti klidně udělám vrbu, nevadí mi to."

„Harry je tvůj kamarád, takže si upřímně nemyslím, že by to byl nejlepší nápad," trpce se uchechtl, ale David pokroutil hlavou.

„Harry je sice můj kamarád, ale nejsem z těch, kteří by roznášeli cizí tajemství, takže kdybys měl tu potřebu, jsem tady, vyslechnu všechno, nebudu soudit a nepovím nic," usmál se a z nějakého důvodu Louis cítil, že mu opravdu může věřit. A nejspíš i proto začal po chvíli mluvit a David jen tiše seděl, přikyvoval a naslouchal.

* * *

„Myslím, že Zayn má pravdu, měl bys to Harrymu říct. Tak ulevíš svému svědomí a taky se nebudeš muset bát, že mu to Zayn řekne první. Harry se sice možná naštve, ale nakonec mu dojde, že jsi k němu byl upřímný a dokážeš mu tím, že ses změnil a dospěl si. Můžeš mi věřit, protože Harryho znám a vím, že to čeho si cení nejvíc, je upřímnost. Buď k němu upřímný, to je moje rada. Možná budeš překvapený, co trocha upřímnosti dokáže," řekl poté, co mu Louis povyprávěl v podstatě všechno.

„Jsi si jistý? Nebude mě pak nenávidět...ještě víc?" vzhlédl se studem vepsaným ve tváři.

„To, co k tobě cítil, nikdy nebyla nenávist."

„Co mám teď dělat?"

„Běž za ním a buď jen upřímný," usmál se David povzbudivě. A Louis udělal přesně to, co mu řekl.

* * *

Dveře od jejich pokoje byly zavřené. Louis stál za nimi a dodával si kuráž zaklepat a skutečně si s Harrym promluvit. Když se konečně odhodlal a zaklepal, zpoza dveří se ozvalo: „Jestli jsi to ty, Louisi, tak s tebou nechci mluvit, jestli je to kdokoliv jiný, tak dále."

Louis musel přetočit očima, protože proboha, on se vážně vůbec nezměnil, ale pak vzal za kliku a otevřel, načež se hned setkal s Harryho naštvaným pohledem.

„Mám pocit, že jsem se vyjádřil docela jasně, ne?"

„Harry, prosím, musím s tebou mluvit," prosebně se na něj zadíval. Mladší si povzdechl.

„Fajn, tak mluv."

„Je to on," sklopil pohled, aby se nemusel dívat, jak Harrymu pomalu dochází význam jeho slov. „Zayn, je ten s kým jsem tě tenkrát podvedl."

Zašeptal to, jako by tím snad mohl zmírnit dopad těch slov. Bylo ticho. Harry nic neříkal a Louis nesnášel, že na něj nekřičel, že ho nepraštil, když si to zasloužil. On jen seděl a mlčel, což bylo ovšem mnohem horší. Nejhorší výčitky jsou ty němé.

„Myslíš- myslíš to vážně?" řekl po době, která se zdála jako věčnost.

„Tohle bych si snad ani vymyslet nedokázal. Nechci ti lhát, už k tobě budu jen upřímný."

Harry se hořce zasmál.

„Trochu pozdě, nemyslíš?"

„Ano, ano, myslím, ale taky to myslím úplně vážně. Chci, abys věděl, že celých těch pět let jsem se snažil posunout dál. Zapomenout na tebe a nechat minulost minulostí, ale zjistil jsem, že to prostě nedokážu. To, co jsem ti provedl, se nedá odčinit, ale i když mě třeba nenávidíš, já tě miluju a nikdy se to nezmění, i kdybys mi zazvonil u dveří za třicet čtyřicet let, vždycky tě pozvu dál připravený dát ti všechno, co si jen budeš přát, protože to je přesně to, co si zasloužíš."

Mladší seděl vedle něj - Louis si nevšiml, kdy začal brečet - a po tvářích mu stékaly slzy, celý se třásl. Louis si nebyl jistý, co dělat, ale pak mu Harry položil hlavu na rameno a to bylo jako tiché svolení k tomu, aby ho chytil okolo ramen a nepouštěl ho.

„Tak bych si přál, abych tě dokázal nenávidět," mumlal, když mu slzami máčel rukáv svetru a Louis ho jen držel, protože měl pocit, že to teď Harry potřeboval ze všeho nejvíc.