Zabaleno v červeném (ale lásko venku je zima) //Larry//

XVII.

Nemluvili o tom. Zase. Možná to byla chyba, ale Harry nehodlal být ten, kdo o tom začne. Louis byl přece ten, co se měl snažit.

„Takže... Chceš o to řešit?" zeptal se z ničeho nic starší. Seděli na gauči, co nejdál od sebe a tvářili se, že jsou plně zaujatí těmi tři roky starými časopisy, ač jejich obsah nijak zvlášť nevnímali.

„Nevím, co chceš řešit," odpověděl mu, aniž by vzhlédl.

„Harry..." povzdechl si Louis. „Tohle bylo podruhé, co..."

„Myslíš, že to nevím? Já nevím, co chceš řešit!" zvýšil hlas, ale pak se jen zhluboka nadechl a vydechl. „Chtěl jsem- měl jsem dokonce dvakrát plán, jak získat aspoň nějakou jistotu, že ses změnil a že to nedopadne stejně jako tenkrát. Že- že ti budu stačit, ale moje city mi to nedovolí, nejsem dostatečně silný, abych se od tebe držel dál," složil si obličej do dlaní.

Věděl, že se asi chová směšně, ale to že Louise po letech pořád miloval, neznamenalo, že mu odpustil, nebo že jeho strach z toho, že mu modrooký znovu ublíží, zmizel. Ne, jen se díky tomu cítil rozpolcený a nevěděl, co má dělat.

„H, já na tebe netlačím, nechci, abys mi řekl, že mi odpouštíš, ani že mě miluješ. Chápu, že to zabere čas a že mi to třeba neřekneš, ani za rok. Jediný, co chci je, abys byl šťastný. Takže jen řekni, co mám udělat a já to udělám, řekni, co dělat nemám a já to neudělám, ano? Nechci, aby ses kvůli mně cítil zle," položil mu ruku na rameno a druhou na koleno v uklidňujícím gestu a kupodivu to na Harryho mělo kýžený účinek.

„Lou, můžeš být ještě aspoň na chvilku jen můj kamarád? Potřebuju ještě trochu času, potřebuju teď někoho, kdo mi bude na blízku, abych si mohl všechno uspořádat v hlavě a zjistil, skutečně chci, aniž bych se cítil pod tlakem. To teď asi potřebuju nejvíc," zeptal se a tentokrát vzhlédl, aby se podíval Louisovi přímo do očí.

Ty byly přesně tak krásné, jako si je pamatoval a momentálně se v nich zračila něžnost, láska a něco, co připomínalo hrdost, ale tím si nebyl stoprocentně jistý.

„Budu vším, co si jen budeš přát," usmál se a Harry se jím nechal obejmout, přičemž mu objetí poprvé zcela upřímně opětoval.

* * *

Byl večer a všichni se chystali jít do postele. S Cocem bylo jediné štěstí, že byl naučený chodit na určené místo, jinak by to byl nejspíš problém. Babi May našla ve sklepě svítící neonové tyčinky, takže jim jejich světlo poskytovalo aspoň záchytné body a s trochou fantazie se i viděli.

„Chce se ti už spát, nebo si můžeme ještě povídat, jestli chceš," navrhl Louis, který nejspíš poznal, že mladší nespí.

„Povídej mi něco. Řekni mi třeba, co se děje ve tvém životě, jak se má tvoje rodina? Sestry?" zeptal se, otočil se na bok a podíval se na Louise, i když ve tmě mohl jen hádat, že se dívá zhruba tam, kde měl oči.

„V mým životě se upřímně děje velký kulový. Pracuju v sámošce a při tom dělám vysokou, pokud to úspěšně dokončím, budu učitel, takže si umíš představit, jak vypadají moje výsledky, ale nestěžuju si. Bydlím ve sdíleným bydlení se dvěma dalšíma klukama, kteří jsou na tom stejně jako já, jen s tím rozdílem, že oba mají přítelkyně, jmenujou se Oscar a Duke. Jsou celkem fajn, ale moc se nevidíme..." vysvětlil. Harry se jen usmíval, protože si vzpomínal, jak mu Louis ještě když dodělával střední říkal, že by jednou rád učil. Modrooký mezitím pokračoval.

„Sestry se mají řekl bych přímo skvěle, Lottie je čerstvě máma, má chlapečka Luckyho, Daisy a Phoebe dodělávají školu dálkově, protože z nich pravděpodobně budou modelky, Ernest a Doris letos ukončili čtvrtou třídu a nastoupili do páté," dokončil a tentokrát se Harrymu zdálo, že ho vidí, protože skoro svítil.

„Tak Lottie je máma? To je úžasný! A je to chlapeček. To je dobře, holek už máte v rodině požehnaně," zasmáli se spolu, ale pak Harry trošku zvážněl. „Louisi, vím, že jsme říkali, že nebudeme používat mobily, jen v krajních případech, ale mohl bys mi Luckyho ukázat? Určitě nějakou jeho fotku máš..." poprosil, ale vlastně ani prosit nemusel, protože mu Louis hned na to řekl, že to chtěl udělat, i kdyby se nezeptal, protože dobře vím, jak miluješ děti.

„Ale ten je kouzelný!" vydechl uchváceně, když mu Louis podal mobil s fotkou jeho samotného s malým miminkem v bílých peřinkách.

„Že je? Je neuvěřitelně maličkej. Lottie říkala, že je to zlatíčko, skoro vůbec prý nepláče a spinká celou noc," něžně se usmál modrooký.

„To je dobře! A máš pravdu, musí být hodně maličkej, když i v tvých rukách působí tak drobně," řekl mladší, než mu mobil podal zpět. Louis si na něj posvítil.

„Co tím myslíš, moje ruce jsou jako lopaty!"

„Možná jako dětské lopatky na pískoviště. Jo, to by tak odpovídalo," uchechtl se Harry.

„Cože? Tak to odvoláš!" vrhl se na něj Louis s tím, že ho hodlal lechtat, dokud to neodvolá. Harry trošku hlasitěji vypískl, Louis se ho pomalu ani nemusel dotknout a on už pištěl a smál se, až spadl z postele.

„Jsi v pohodě?" posvítil na něj rychle mobilem Louis a pomohl mu vylézt zpět na postel.

„Jo, jsem v pořádku," zachichotal se.

„Opravdu? Nepraštil ses do hlavy nebo něco?" starostlivě mu odhrnul pramen vlasů z čela. Harrymu se zasekl dech v krku. Ta zvláštní přitažlivost mezi nimi byla zase zpět a pravděpodobně byste si řekli, že tentokrát jsou sami ve svém pokoji a nemá jim, co zabránit v nevyhnutelném po čem toužili podvědomě oba.

Jenže chyba lávky za dveřmi se ozval Niallův hlas a hlasité klepání na dveře. „Hej, můžete to ztišit, vy dva? Někteří z nás chtějí spát!"