Loved by you ^Jailey FF^

11.

Jason's pov
- - - - -

Do ruky jsem vzal ovladač a přepnul jí to na Netflix kde jsem pustil první věc, která se ukázala.

,,Nemohla sis pustil cokoliv jiného." Zavrčel jsem a ovladač hodil zpět do jejího klína. Ani nemám šanci se v klidu zhroutit. Pořád nějaké problémy. Proč s ní musí být stále nějaké problémy?

,,Hledají mě." Vydechla se slzami v očích a zvedla ke mně pohled. Samozřejmě, že ji hledají. Unesl jsem ji a nenechal za ní žádnou stopu. Musí si myslet, že utekla.

,,Byl tam Brian, vypadal zdrceně, chybím mu," šeptla. Znovu mě rozbolelo na hrudi při zmínce jeho jména. Zase on. Brian. Samý Brian. Co na něm vidí?!

,,Uvidím ho ještě někdy?" Šeptla se slzami na krajíčku a to mě dostalo přes okraj. V očích mě štípaly slzy a bylo složité najít dech. Opravdu? Kolikrát se kvůli ní dnes ještě zhroutím?

Mysl mi zahalila mlha a bez vnímání jsem v následujících několika minutách zvládl ovladačem rozbít televizi, roztříštit konferenční stolek, ještě víc se pořezat a přivázat ji zpět ve sklepě.

,,Sakra..." dostal jsem ze sebe a rozklepanými dlaněmi ze sebe strhl už úplně poškozenou košili společně se zbytkem oblečení. Na hrudi mě tížilo, lapal jsem po dechu a nezvládal kontrolovat své vlastní tělo.

Cítím se hrozně za to jak jsem na ni křičel. Nechtěl jsem jí ublížit, už proto byla nejlepší možnost ji uvázat a odejít.

Nemůžu dýchat. Bolí mě u srdce a celá kůže mi mravenčí. Tohle se mi nikdy nestalo. Možná když jsem bral drogy, ale to už bylo sakra dávno a teď jsem čistý.

Nevím co dělat, nemohu najít dech. Třeba sprcha pomůže. Stejně se musím umýt od krve a špíny ve sklepě. O stěny cestou do sklepa jsem si rozdrásal snad celé ruce z toho jak jsem se snažil ji udržet od toho aby si ublížila a ještě si možná zlomil zápěstí  když jsem s ním rozbil skříňku.

Hodně se vzpírala když jsem ji nesl dolů, bylo složité ji držet aby si neublížila, takže jsem s modřinami a rozškrábaným tělem skončil já.

Dnešek je tak hrozný. Chci pryč. Chci utéct ze své hlavy, ze svého těla, chci prostě zmizet.

Lapání po dechu, neovladatelný, tichý pláč, pocit slabosti a nekontrolované zoufalosti.

Prsty jsem si zapletl do vlasů a pevně je stiskl v dlaních. Co se mi to děje? Co mám dělat? Za půl hodiny mám schůzi a ještě je všude nepořádek. Musím se rychle uklidnit.

Ale jak? Nemohu dýchat. Nemůžu stát, dělá se mi na omdlení, co se to sakra děje? Co mám dělat? Umírám?

,,Jasone!" Z mé ložnice se ozval dívčí hlas a já přemístil pohled ke dveřím od koupelny. Ústa jsem měl úplně vyschlá, oči bolely od slz a stále jsem si nemohl vzpomenout na to jak dýchat.

,,Jasone?" Hlas byl mnohem blíž dokud do dveří nevkročila vyděšená Rachel. ,,Jasone,"  šeptla a bez jakýchkoliv otázek přeběhla ke mně. Srdce mi kleslo radostí i zděšením. Nechci aby mě takhle viděla, ale jsem neskutečně vděčný za to že je tu.

Vlezla si ke mně pod vodu a okamžitě si mě vtáhla do objetí. Nebyl jsem schopný spolupracovat. Ani mluvit. Ani dýchat.

,,Rachel," dostal jsem ze sebe a ona pokývala hlavou. Dlaně mi přiložila na tváře a něžně mi stírala slzy. ,,Co se děje? Jak mám pomoct? Kde všude jsi zraněný?" Třesoucí rukou jsem si poklepal na hruď a snažil se sehnat potřebný vzduch k tomu abych promluvil. Nevím co mám dělat. Mám strach.