Hackerka 007

Kapitola 25

Dýchej zhluboka, uklidni se, nechceš, aby tě viděl v panickym záchvatu. Takže, co ti říkali, co dělat v takováhle situaci? Získej co nejvíc času.

„Kde to jsem?" Zeptám se a snažím se znít co nejméně vyděšeně.

„Nijak ti nepomůže, když ti řeknu tvoji lokaci. Nemáš to komu říct..." Ušklíbne se a přijde ještě blíž ke mně. Dřepne si před moji židli.

„Pamatuješ si na mě?" Dodá s úsměvem, který vypadá šíleně. Jasně, že si ho pamatuju. Byl to ten podivín, kterýho jsem potkala při svoji depresivní procházce budovou, která je teď už si rozbořená. Určitě tam nasadil tu bombu on!

„Chtěl jsem si tě vzít s sebou už na té chodbě, ale prý by to bylo nebezpečný." Protočí oči, postaví se a otočí se ke mně zády. Co po mě ten psychouš chce?!

„Tak hrozně jsem tě toužil poznat." Naskočí mi husí kůže. Nebude mi tu vyznávat lásku, že ne?

Když se ke mně otočí čelem, má na tváří znovu ten šílený úsměv.

„A teď jsi konečně rady!" Zaraduje se.

„A konečně mi povíš, jak si to udělala." Nakloní hlavu na stranu, což ve mě vyvolá vlnu strachu. Proč to vždycky musím být já, kdo skončí s nějakým magorem ve sklepě?

„Jak jsem udělala co?" Nadzvednu jedno obočí. Snažím se působit nebojácně, ale myslím, že mi můj strach musí vidět v očích. To, že se děsem potím, mi asi taky moc nepomáhá.

„Jak si přišla na to, jak odblokovat moje naprosto dokonalý zabezpečení!" Nahne se nebezpečně dopředu, ruce položí na opěrky moji židle a jeho dech ucítím na své tváři. Mohl by si vyčistit zuby.

Pokrčím rameny, což ho viditelně rozčílí. A když dodám, že takový chyby by si všimlo i dítě, zrudne v obličeji vztekem.

„Co si myslíš, že jsi?! Jsi jen malá bezcenná coura!" Zařve a prská všude kolem sebe. Když si myslím, že se už uklidnil, ubalí mi takovou facku, až si málem zlomím vaz. Kdybych byla sova, vsadím se, že by se mi otočila o 360 stupňů.  

Mám pocit, jako by mi polil tvář benzínem a následně zapálil. Je možný, že by mi jednou ranou zlomil čelist?

Jakmile pomine šok z tak obrovské rány, všimnu si, že moje brýle zmizely někde v dáli. Zvednu hlavu, kterou jsem nevědomky sklonila dolů, a podívám se na postavu před sebou. Nemůžu mu pohlédnout do očí, ale vidět jeho siluetu mi stačí. Místo bolesti se ve mně vzedme vlna vzteku. Kdyby mi ty provazy nebránily v pohybu, rozmašírovala bych ho na malý kousíčky. Nebo bych se o to aspoň pokusila.

„Tak a teď mi hezky povíš, jak jsi to udělala." Vycení na mě zuby. Nebo aspoň myslím, že je na mě vycenil. Všechno mi splývá do jednoho fleku.

„Klidně, ale stejně to nepochopíš." Odfrknu si. Ne, já se prostě nikdy neponaučím. Jako odměna za moje řeči mě udeří pravým hákem. Vyjeknu a spadnu dolů i s židlí, která se převáží pod mojí vahou. Moje hlava dopadne s duněním na ten plesnivý beton.

...

Probudím se přesně tak, jak jsem dopadla. Celé tělo mám v křeči. Zamrkám, abych lépe viděla přes slzy, které se mi usadily na řasách. Moment, slzy? Já brečela?

Snažím se překulit aspoň na záda, protože se bojím, že mi jinak odumře ruka, na které jsem ležela bůhví kolik hodin. Už tak mám pravačku zlomenou, potřebuju alespoň jednu ruku funkční! Když se mi to konečně povede, oddychnu úlevou a zavřu oči. Můj klid ale netrvá dlouho.

Uslyším hlasy a přibližující se kroky. Nelíbí se mi, že je jich teď víc. Něco se děje. A já se začínám bát toho, co přijde.

Oči nechám pevně zavřené, a když se se skřípěním otevřou dveře do sklepa, zadržím dech. Nerozumím jim ani slovo, ale jsem za to ráda. Občas je lepší zůstat v nevědomosti.

Tentokrát přidávám trochu dřív:D Já vím, je to zas kratší, ale mě baví vás napínat :D

Co myslíte, že s ní teď hodlají udělat?:D

Voty a komentáře potěší!:)