Hackerka 007

Kapitola 10

„Tak co? Jakej jsem byl?“ Omotá mi ruku kolem ramen a přitáhne si mě blíž. Položím si hlavu na jeho hrudník a protočím oči. Proč se na tohle všichni kluci vždycky ptaj?

„Božskej.“ Lípnu mu pusu na tvář.

„Takže teď spolu chodíme?“ Zeptá se po chvíli ticha. Zvednu hlavu a opřu si bradu o jeho hrudník tak, abych mu viděla do jeho temných očí.

„No já doufám, že jo.“ Pousměju se. Možná jsem to trochu uspěchala. Co když mě chce jen využít?

„Musim ti ale první něco říct.“ Nervózně si prohrábne rukou vlasy. Tak tohle se mi vůbec nelíbí.

„Máme jeden problém. Tony tě má taky rád.“ Pokračuje váhavě s očima upřenýma do stropu. Ztuhnu, tohle je zlý. Jsou nejlepší kámoši.

„Takže by bylo fajn, kdybychom to aspoň nějakou dobu tajili. Měli bychom ho na to pomalu připravit.“ Pomalu přesune svůj pohled na mě.

„Asi máš pravdu.“ Odpovím po chvíli přemýšlení. Tonyho mám fakt ráda a nechci ho ztratit jako kámoše. A Lizzie se tohle asi taky moc líbit nebude.

*

Přesně v osm večer mi někdo zaklepe na dveře.

„Pojď dál, Liz!“ Zakřičím a pokouším se učesat si poslední pramínky vlasů. Lizzie mě celou dobu popohání a když to konečně vzdám, vylezeme na chodbu.

Liz mě zavede k temným schodům. Vyděšeně se na ní podívám. To jako vážně?

„Lizzie? Kam to jdeme?“

„Neboj, dole je to v pohodě.“ Odpoví s naprostým klidem a začne sestupovat dolů. Rychle jí následuju, aby mi neutekla, a někde mi v té tmě nezmizela.

Poklesne mi brada, když vejdeme do místnosti plné počítačů.

„Co to je?“ Nahnu se k Liz a řeknu to co nejtišeji.

„Naše noční zábava.“ Pousměje se a přejde ke skupince studentů, kteří postávají okolo 4 počítačů. Odněkud se vynoří Zack a naštráduje si to přímo přede mě.

„Takže lidi, Abby už vám všem byla představena. Zbývá poslední věc k zasvěcení do naší skupiny.“ Zack se na mě podívá přes rameno a pak dál pokračuje k davu. Až teď si uvědomím, že stojím jako jediná za Zackem. Lizzie se schovala mezi ostatní a teď plně naslouchá.

„3 z vás se s ní utkají v našem klasickém závodě. Nějací dobrovolníci?“ K mému překvapení se přihlásí 5 lidí, a tak je Zack musí vybrat. Když se ti 3 posadí k počítačům, Zack mě pobídne, ať k němu dojdu. Nejistě se posadím na židli, která pod mojí vahou zavrže. Zack mi položí ruce na ramena a nakloní se k mému pravému uchu.

„Hlavně klid. To zvládneš.“ Zašeptá. Kývnu a nervózně si posunu brýle blíž ke kořeni nosu.

„Všichni pravidla znáte, ale radši je ještě jednou zopakuju.“ Začne mlít typický kraviny o kódování a já je pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Na konci nám zadá náš úkol, což je hacknout se do sítě školy buď ji zablokovat, nebo ji aspoň pořádně zavirovat. Když začne odpočítávat, prokopu si klouby, i přestože ten zvuk nesnášim. Jakmile Zack vykřikne start, nakloním se blíž k obrazovce a pootevírám všechny potřebné programy.

V místnosti je hrobové ticho a mám pocit, že se všechny pohledy upírají na mě. Snažím se to ignorovat a uklidnit se, ale přesto mi na čele vyraší kapičky potu. Tohle musím vyhrát!

Když si naprogramuju svůj vir a jsem s ním plně spokojená, vrhnu se na nabourávání do naší školní sítě. Zabezpečení je geniální, ale já jsem ještě chytřejší. Po 10 minutách zběsilého zadávání kódů a upravování svých brýlí, se mi konečně podaří získat přístup tam, kam potřebuju. Teď už stačí jediné kliknutí. Jakmile zmáčknu enter, založím si ruce za hlavou a zhoupnu se na židli. 3…2…1…

Ozve se houkání po celé škole a pak všechny světla zhasnou. Všichni zalapají po dechu, a když se rozhlasem rozezní moje oblíbená písnička – Let it go z Frozen, ozve se smích. Někdo mě poplácá po rameni a když zvednu hlavu, zjístím, že je to Zack.

„Abby! Jsi skvělá!“ Směje se a vytáhne mě ze židle.

„Takže dámy a pánové, přivítejte naši novou členku.“ Dá mi takovou herdu do zad, až klopýtnu dopředu, kde se na mě ostatní vrhnou. Všichni mě objímají za zvuky písničky. Hah, tohle bude ještě sranda.

Jakmile Let it go dohraje, vystoupáme po schodech nahoru. Když jsme sem s Lizzie vcházely, chodba byla naprosto prázdná. Teď se to hemží studenty, někteří jsou už oblečený do pyžam. Všichni pobíhají a zaslechnu okolo sebe nejrůznější teorie o tom, kdo by to mohl udělat. Naštěstí svoje jméno nezaslechnu ani jednou.

Hádám, že kdyby se tohle stalo na mojí bývalé škole, nikdo by to neřešil. Jelikož to je ale na téhle ultra super zabezpečené škole, budou to řešit hodně vážně. Zajímá mě, za jak dlouho zjistí, že jsem to byla já. Pokud to vůbec zjistí.

Přidám se ke skupince Nerdů a společně se všichni přesuneme do společenské místnosti, která také přetéká studenty. Nějak se vměstnáme na sedačku a já zjišťuju, že naše skupinka není tak velká, jak jsem si předtím myslela. Rychle nás spočítám a k mému překvapení je nás pouze 6 – se mnou už 7. Buď se někdo vypařil, nebo jsem v té trémě měla halucinace.

Mým směrem padá spoustu otázek a já se na ně snažím co nejrychleji a nejstručněji odpovídat. Je mi to ale celkem nepříjemné. Nejsem zvyklá na tolik pozornosti.

Když se ozvě známy hukot ohlašující začátek hlášení, v pokoji se vytvoří naprosté ticho. Jediné co je slyšet je občasné poposednutí. Nikdo ani nedýchá.

„Milí spolužáci, jistě jste si všimli, že došlo k narušení bezpečnosti. Nechť se do ředitelny dostaví tito žáci: Zack Norton, Elizabeth Edmonds, Melanie Fields, Robin Stine, Abby Reed, Paul Vance a Devon Kelley. A to okamžitě.“ Hlas nepoznávám, ale podle strachu zračícího se v očích mých společníku tipuju, že to byl sám pán ředitel.

Naše parta se souměrně zvedne a ze dveří nás vyprovází páry zvědavých očí.  

Moc se omlouvám, že přidávám novou kapču takhle pozdě. Chtěla jsem psát o víkendu, ale do Prahy přijel Orlando Bloom a tak jsem se místo psaní vydala na lov a chtěla ho aspoň zahlídnout. Samozřejmě, že se mi to nepovedlo, ale můžu říct, že jsem poznala snad každý kout Prahy!:D 

Doufám, že se vám tahle kapitolka líbí! Co říkáte na ten jejich přijímací rituál?:D Voty a komenty potěší!:))