Hackerka 007

Epilog

Už jsou to 3 měsíce, co jsem zpátky. Je to divný. Snažila jsem se přemluvit rodiče, ale stáli si za svým. Prý jsem na to ještě moc mladá. Po střední mi v tom už ale nezabrání.

Byla jsem tam možná pár měsíců, ale to stačilo k tomu, aby mi tenhle normální život připadal nudný. Se Steph je to teď zvláštní. Nemůžu ji říct, co všechno jsem prožila a to mezi námi vytvořilo děsivě hlubokou propast. Říkám si, že to možná přejde, ale asi se tím jenom uklidňuju. Už to mezi náma nebude nikdy stejný. Jsem teď někdo jiný.

Aspoň, že mi rodiče dovolili přihlásit se na bojový umění, jinak bych se snad asi zbláznila. Na střelnici mi zakázali chodit, ale to nevadí. Občas si tam o víkendu zajdu i bez jejich svolení. Nepotřebují vědět všechno.

Při odchodu ze školy pro mě bylo nejhorší rozloučit se s klukama. Jakeovi jsem to nějak odpustila a bylo mi vážně líto, že jsem musela odejít. Tony mi taky chybí. Nikde nenajdu takovýho skvělýho kámoše, který se mnou nebude mít postranní úmysly. A Jake je kapitola sama o sobě. Když jsem byla v nemocnici, vysvětlil mi, jak to bylo s Jessicou. Nikdy by ji nenechal umřít, kdyby měl možnost ji zachránit. Byla to jeho první mise a každý rozkaz od jejich nadřízeného bral jako svatost. Když se Jessica dostala do problémů a on ji chtěl pomoct, jejich velitel mu to zakázal. Prý bylo důležitější získat data z jejich počítače. Dokonce ho prý ujistil, že za ní poslal další 2 agenty na pomoc, což byla lež.

Omluvil se mi i za jeho chováni ke mně. Říkal, že se ještě bál začít znovu vážnější vztah. Bál se, že by mě zase ztratil. Vlastně se mi tam přiznal, že mě má rád, ale jelikož jsem stejně odcházela, už k ničemu nedošlo.

S Liz a Zackem jsme si slíbili, že si budeme psát, což taky dodržujeme. Posílají mi novinky ze školy a i jak pokračuje vyšetřování, na kterém jsem se podílela. Ukázalo se totiž, že je ta organizace mnohem větší, než si všichni mysleli. Jejich síť je dokonce i v Evropě.

Tyhle informace se ale ještě nedostaly na veřejnost. Prý je chtějí publikovat, až budou všichni dopadeni. Chápu to. Kdybych se já dozvěděla, že existují nějací maniaci, kteří vyrábí bomby a testují si to na rodinných domech, asi bych se zcvokla.

„Abby! Pojď vyžehlit!" Vytrhne mě z mého přemýšlení máma.

„Jo!" Zaječím na ni a otráveně se zvednu z postele. Tak přesně po tomhle se mi nestýskalo. Pomalu sejdu po schodech dolů a dojdu za mámou do prádelny. Hlasitě si povzdechnu, když spatřím kupu prádla na žehlicím prkně. Divím se, že se to nedotýká stropu.

„Mami, do tohohle mě nemůžeš nutit! Víš, že mi žehlení nejde, pokaždý se spálim." Stěžuju si.

„Zvládla si ve škole střílet, snad dokážeš vyžehlit i trochu prádla." Usměje se na mě tím svým nevinným úsměvem. Zamračím se na ni a vytáhnu si prkno do obýváku, ať se u toho aspoň můžu koukat na telku.

S tichým klením sleduju nějaký nudný seriál. Přijde mi, že už žehlim snad 100 let. Už už to chci vzdát, když v televizi ohlásí mimořádné zprávy.

Poposunu si brýle blíž ke kořeni nosu a zaostřím na obrazovku.

„Právě jsme dostali zprávu od FBI, že organizace, která mohla za několik výbuchů rodinných domů, byla dopadena a všichni členové jsou zneškodněni." Pootevřu pusu v tichém úžasu. Jakto, že se to dozvídám z televize a ne od Liz?! Slíbila, že mi to řekne, jakmile se to dozví!

Zaujatě sleduji reportáže, a když tam naskočí rozhovor s Kylie, musím se usmát. Píchne mě v hrudníku, když si vzpomenu na všechno, co jsme spolu prožili. Achjo, hrozně se mi stýská.