Hackerka 007

Kapitola 6

Asi s 10 minutovým zpožděním vstoupí do místnosti typický agent. Dobře, asi byste jsi ho nejraději představili v obleku a s pilotkama, ale tenhle chlapák měl na sobě volné kalhoty a vytahané triko. I přesto se mu pod tím příšerným oblečením rýsovaly svaly. Vlasy měl zastřižené do klasického vojenského účesu alá ježek a myslím, že mu už několikrát přelomili nos. Pohybuje se jako dravec a vypadá vážně strašidelně!

„Všichni víte, co máte dělat.“ Zahaleká a nakráčí si to ke dveřím, kterých jsem si před tím vůbec nevšimla. Jakmile je otevře, zalapám po dechu. Tolik zbraní jsem pohromadě ještě neviděla! Když si Jake všimne mého výrazu, pobaveně se usměje. Všichni se nahrnou do místnosti, aby ukořistili tu nejlepší zbraň.  Já raději zůstanu u své kóje a čekám, až mi uvolní cestu. Když už ostatní postávají s pistolí v ruce, vyrazím jako poslední do zbrojírny. Profesor do mě zapíchne svoje šedé oči a zkoumavě mě přejede pohledem. Otřesu se, jeho pohled je až moc tíživý.

„Ty jsi tu nová co?“ Zeptá se. Nejistě přikývnu.

„Už jsi někdy držela zbraň v ruce?“ Otočí se ke mně zády a rozhlédne se po stěnách, na kterých přece jen nějaké ty zbraně zbyly.

„Ne, nikdy.“ Odpovím už trochu sebejistěji. Překvapeně se na mě podívá a něco si pro sebe zamumlá. Myslím, že zaslechnu slovo „šprtka“, ale raději to nekomentuju. Vyfasuju od něj nějakou zbraň, a co nejrychleji se schovám do své kóje. Na stěně naproti nám se objeví terče a přijdou mi nějak moc daleko.

„Tak do toho, chci vidět skvělé výsledky!“ Přikáže profesor a k mému neštěstí se vydá rovnou ke mně. Do háje!

„Takže slečno…“ Podívá se na mě takovým tím vaše-jméno pohledem.

„Reed.“ Vyhrknu.

„Jste pravák nebo levák?“

„Pravák.“

„Fajn, takže levou nohu dopředu…“ A začne mi vysvětlovat postoj, a jak se správně drží zbraň. Řve mi přímo do ucha, aby přehlušil ty rány, které vydávají ostatní zbraně. Po celou dobu jsem celá napjatá a jen se modlím, ať co nejdřív odejde. Když se konečně začne věnovat jiným studentům, oddechnu si.

Nasadím si obrovský sluchátka a všechno kolem mě utichne. Skousnu si ret a roztřeseně zamířím na terč. Jakmile přimhouřím jedno oko a zacílím na střed, zmáčknu spoušť. Zpětný ráz mě překvapí, takže mě zbraň málem praští do nosu. Brýle mi málem sklouznou dolů, a tak si je rychle upravím. Zaostřím na terč, ale moje super střela ten terč ani netrefila. I když u mě je asi úspěch, že to neschytal někdo z mých spolužáků. S větším odhodláním, protože chci aspoň trefit ten podělanej terč, zaujmu pevnější pozici a zkusím svoje ruce uklidnit. Tentokrát moje kulka trefí spodní lem terče, takže začnu jásat. Po vyprázdnění jednoho zásobníku, z čehož se asi jen 3 trefí do terče, ale dost daleko od středu, mě začnou bolet ruce. Odložím pistoli na stolek přede mnou a protáhnu se.

Trhnu sebou, když mi někdo zaklepe na rameno. Prudce se otočím, až málem do Jakea vrazím. Ukáže si na uši, z čehož pochopím, že asi chce, abych si sundala sluchátka.

„Co?“ Zeptám se zmateně a odložím sluchadla za sebe.

„Přišel jsem se na tebe podívat, jak se ti vede. Vidím, že máš pauzu.“ Zazubí se. Pokrčím rameny a otočím se na terč.

„Jak vidíš, moc mi to nejde. A děsně mě z toho bolí ruce.“ Znovu si je promnu.

„Možná, že to držíš moc křečovitě, ukaž.“ Přistoupí ke mně blíž a podá mi moji zbraň. Zaujmu postoj, jako mi ukazoval ten profesor a snažím se vypadat profesionálně. Podívám se na Jakea, kterému cukají koutky. A vypadá tak děsně roztomile.

„Děláš to celý špatně.“ Zakroutí hlavou a stoupne si za mě. Polknu, když si uvědomím, jak blízko stojí. Jeho hrudník se tiskne na moje záda, a když uchopí moje ruce, projede mnou elektrický proud.

„Musíš je dát výš.“ Zašeptá mi do ucha. Jemně mi přejede rukama po mých pažích a upraví jejich pozici.

„Zkus se uvolnit.“ Uchechtne se. Jemu se to lehce řekne! Nestojí mu za zadkem tak sexy chlap, v jeho případě asi spíš ženská. Když jsem rozhodla, že ho sbalím, nečekala jsem, že se tak rychle chytne. Proč si ten život tak děsně komplikuju?

Když mi začne upravovat pozici boků, skousnu si ret. Radši nechcete vědět, na co všechno právě myslím.

„Hah, klídek Abby, já tě neukousnu, jen pokud bys chtěla.“ Jeho hlas zní děsně svůdně. Ten parchant ví moc dobře, co dělá!

Jeho dlaň přikryje tu mou a společně zmáčkneme spoušť. Tentokrát se zbraň ani o kousek nepohne a dokonce strefí střed!

„No vidíš, že to jde.“ Odstoupí ode mě. Jakmile mě jeho teplo opustí, mám chuť si ho přitáhnout zpátky.

„Musíš ale ještě hodně trénovat. Klidně tě můžu doučovat.“ Mrkne na mě. Jakmile zmizí za tou přepážkou, která odděluje jednotlivé kóje, nasadím si sluchátka a začnu se znovu soustředit. I když to jde vážně špatně, protože na něj pořád myslím. Po vyprázdnění dalšího zásobníku zjistím, že se moje střely přibližují ke středu. Jake mi asi vážně pomohl!

..............................

Jake mi ukáže učebnu informatiky a pak zmizí na svoji hodinu. Dychtivě vpluju do třídy a plna očekávání se posadím k jednomu z vymakaných počítačů. Všimnu si Zacka, který na mě mávne, což mu oplatím kývnutím. Brunetka sedící vedle mě se na mě usměje a nakloní se blíž.

„Jak to, že se bavíš s Agentama?“ Zeptá se mě. Chvíli si ji prohlížím, a až po pár vteřinách si vzpomenu, že s náma taky seděla u snídaně.

„Nevim, proč? Je to špatný nebo co?“ Nadzvednu jedno obočí.

„Měla by ses držet nás, ať toho potom nelituješ.“ Odpoví mi s vážným výrazem. Mám silné nutkání vyprsknout smíchy, ale udržím se. Než do třídy přijde profesor, hustí do mě nejrůznější informace, což s radostí poslouchám. Konečně jsou tu nějaký lidi, co mají mozek na stejný úrovni jako já. Později zjistím, že se tahle modrooká brunetka jmenuje Elizabeth, ale všichni jí říkají Lizzie.

Profesorka, která nás vyučuje, vypadá normálně. Zrzavá s zelenýma očima a jako jediná je oblečená aspoň trochu normálně. Ze začátku se mi hodně věnuje a vysvětuje mi, co už probírali a co bych si měla dohonit. Dostanu od ní kupu papírů s informacemi, z čehož už takovou radost nemám. Po zbytek hodiny ale nezaostávám a dokonce vím i nějaké věci napřed.

S taškou plnou papírů se nějak dovalím na další hodinu. Z těch všech schodů začínám být pěkně unavená a když si představím ještě 2 hodiny, které mě čekají, polije mě hrůza. Naštěstí předmět jménem Řeč těla je super zábavný a vyučuje ho skvělý a vtipný profesor. Je trošku roztržitý, ale alespoň tak ty hodiny oživuje. Je mu okolo 30 a má lehké strniště. Jeho modré oči jsou něžné a blonďaté vlasy nosí sepnuté v culíku.

Celá hodina mi připomíná spíš dramaťák. Ukazuje nám různé pohyby, a co to o člověku dokazuje. Dokonce si to vyzkoušíme i ve dvojicích. Ze dveří vycházím s bolavým břichem od smíchu a s mnohem lepší náladou.

Poslední hodinou je Geografie, což bude snad oddechová hodina. Zrovna když si sednu, všimnu si Tonyho, který si ke mně přisedne.

„Nejsi nějaká vysmátá?“ Usměje se.

„A to nemůžu?“ Zakřením se na něj.

„Ale samozřejmě, že můžeš. Úsměv ti sluší.“ Jakmile to řekne, zrudne až za ušima.

„Dík.“ Ušklíbnu se a raději se zahledím na tabuli, kde už je rozložená mapa Ameriky. Achjo.

Celou hodinu se mega nudím a moje nálada klesne zas pod bod mrazu. Tony mě doprovodí na pokoj, kde se se mnou celý nervózní rozloučí a odpádí pryč. Do večeře mi zbývá asi hodina, a tak sebou plácnu na postel a usnu. 

Takže lidičky, chci slyšet vaše názory na ty dva chlapce, co se nám kolem Abby motají. Máte radší Jakea nebo Tonyho?:D Voty a komenty potěší!:))