Hackerka 007

Kapitola 8

Z mého super snu mě vytrhne ohlušující alarm. Prudce se posadím a zacpu si uši. Vidím rozmazaně, takže se nejprve natáhnu pro brýle. Jakmile si je nandám na nos, vyskočím z postele a navlíknu si něco na sebe. V oblečení, co jsem našla po ruce jako první, vyběhnu na chodbu, kde už nikdo není. Bleskurychle se rozeběhnu po chodbě a jen tak náhodou si všimnu, že v hale pod schody jsou všichni nastoupeni. Co nejnápadněji vpluju mezi ně a snažím se chovat naprosto normálně. Když mě někdo chytí za zápěstí, tiše vyjeknu. Naštěstí to jen Lizzie.

„Už jsme se báli, že to nestihneš.“ Protáhne se skrz dav vedle mě. Vypadá naprosto skvěle, za to já mám na hlavě ptačí hnízdo a tričko mám na ruby. Jak to dokázala tak rychle stihnout?

„Co se děje?“ Zašeptám směrem k ní. Lizzie se jen tajuplně usměje, což mě dost naštve. To mi to prostě nemůže říct? Najednou se hlavní dveře otevřou a všichni souhranně vyběhnou ven. Studený vítr mě probere a já začnu litovat, že jsem si nevzala i bundu. Ostatní studenti začnou naskakovat do obrovských teréňáků, a když se k nim chci přidat, někdo mě stáhne dolů ze schůdků.

„Hej!“ Obořím se, ale když si uvědomím, že je to ten děsivej profesor, zmlknu.

„Vy máte dneska speciální prověrku, slečno Reedová.“ Ohlásí a naznačí, ať ho následuju. Ohlédnu se po Lizzie, ale ta už dávno zmizela. Zavede mě k úplně jinému autu, kde sedí i profesorka na Strategii, což mě trochu uklidní. Nejistě se posadím do zadu a skousnu si ret, když se rozjedeme na druhou stranu než ostatní.

Terénním autem se kodrcáme okolo hodiny v naprosté tichosti a já myslím, že se za chvíli zblázním. Naštěstí děsivej profesor zastaví a vyžene mě z auta. Profesorka ze Strategie mi předá mapu a kompas.

„Takže slečno Reedová, váš úkol je dostat se zpátky na základnu a to v co nejrychlejším čase. Pak se nahlaste u mě v kabinetu.“ Usměje se na mě. Děsivej profesor jen přikývne, než se vrátí do auta.

„Hodně štěstí.“ Pokračuje profesorka a poplácá mě po rameni. Pak mi oba zmizí v obláčku prachu. Zmateně se rozhlédnu kolem. Nevidím nic jiného než stromy. Shit, shit, shit!

Kouknu se na mapu a hledám nějaké X, které by označovalo, kde právě jsem, ale mapa je naprosto normální. Jediné, co je tam zaznačené, je naše škola. Panebože, já tady umřu!

Dobře, dobře, hlavně nepropadat panice. Kdyžtak se pro mě vrátí ne?

Takže nejprve bych měla najít nějaký výchozí bod. Znovu se rozhlédnu okolo sebe a nevidím vůbec nic zvláštního, co by mohlo být zaznačený na mapě. A tak se prostě vydám tím směrem, kam odjeli moji profesoři. Asi hodinu se mi daří jít po stopě teréňáku, ale pak se stopa ztrácí. Zakleju a zamžourám do mapy.

Když uslyším tekoucí vodu, srdce se mi splaší. Tohle by mohla být moje záchrana! Vydám se za zvukem vody a po chvíli opravdu najdu nějaký potok. Naštěstí je na mapě zaznačen jen jeden, ale netuším, jakým směrem si mám mapu natočit. Nakonec se vydám po proudu, třeba na něco narazím.

Po dalších 2 hodinách jsem odřená skoro po celém těle, jelikož jsem děsně šikovná a podařilo se mi už několikrát uklouznout po kamenech do vody. Takže jsem ještě k tomu všemu pořádně mokrá. Vzdala bych to, kdybych nenarazila na malý vodopádek. Vyskočím radostí a málem kvůli tomu zase zahučím do vody. Rychle se podívám do mapy, kde najdu ten vodopád. Samozřejmě, že jsem si pořádně zašla. Podle mého odhadu leží škola tak 10 kilometrů odsud. Jestli budu mít štěstí, dorazím do školy na večeři. Super.

Zvolím si na mapě pár záchytných bodů, abych se znovu neztratila, a vydám se podle kompasu snad už tím správným směrem. Když zahlédnu budovu naší školy schovanou za stromy, samým štěstím se rozeběhnu. Nohy mě bolí, plíce mě pálí, ale vidina teplé večeře mě žene dopředu.

Udýchaná, zpocená, zakrvácená, mokrá a nejspíš pořádně rozcuchaná vpadnu do profesorčina kabinetu. Na jejích dveřích je napsáno profesorka Mullinsová. Snad si její jméno zapamatuju.

„Posaďte se, slečno Reedová. Mám na vás pár otázek.“ Usměje se a ukáže na židli naproti jejímu stolu. Zmateně se posadím a vrátím jí kompas s mapou.

„Tak mi povězte, jak jste v plnění úkolu postupovala.“ Položí si ruce na stůl a zkoumavě na mě pohlédne. Snažím se jí to odemlít co nejrychleji. Jediné, co náš rozhovor vyrušuje, jsou velrybí zvuky mého žaludku.

Tahle kapitola je krátká a tak trochu o ničem, ale chtěla jsem vám dát představu o tom, jak vypadá středa :D Tak snad se vám to líbí!:)) Voty a komenty potěší:D