Kapitola 28

5.6K 574 42
                                    

Abby

Tiše zaklapnu laptop a rozhlédnu se okolo sebe. Je čas jít. Musím odtud zmizet dřív, než si uvědomí, co jsem provedla. Snad už je pomoc na cestě. K mému štěstí nejsem od naší základny moc daleko. Je to tak hodinu cesty.

Přikradu se ke schodům a po špičkách vylezu nahoru. Se zatnutými zuby a zadrženým dechem chytím kliku a pomalu ji stlačím dolů. Modlím se, aby bylo odemčeno. Štěstí se mi musí lepit na paty, protože nejen že je odemčeno, ale dokonce za dveřmi nestojí žádný gangster na hlídce. Zazubím se a vydám se děsivou chodbou pryč od mého vězení.

Přijde mi, že každý můj nádech a výdech musí být děsně slyšet, a tak radši dýchám co nejméně. To ticho mě děsí. A proč tu ksakru nemají žádná okna?? To jsem snad ještě pořád v podzemí nebo co?! Ani nevím, jestli je den nebo noc.

Dojdu k obrovským vratům. Jakmile se jich dotknu, ozve se zvuk, jako by někdo mordoval slona. Okamžitě od nich odskočím. Proč je tu všechno rezavý a plesnivý?!

Otočím se a rozeběhnu se na druhou stranu. Kdybych tyhle dveře otevřela, tak bych na sebe přivolala pohromu. Nohy se mi trochu motají, ale i přesto dosáhnu celkem vysoké rychlosti! Na druhé straně chodby mě uvítají už normální dveře, které otevřu bez jediného zvuku. Hrdě vkročím do další chodby, kde se nacházejí schody. Se supěním po nich vyšplhám a otevřu další dveře.

Odhalí mi už čistší chodbu a dokonce i s okny. Na podlahu ale nepronikají žádné paprsky slunce. Je noc. Možná je to dobře, možná špatně. Všichni sice spí, ale pokud se dostanu ven, bude pro mě fakt těžký zorientovat se a dostat se co nejdál od týhle budovy.

Málem vykřiknu radostí, když uvidím světýlko nade dveřmi ukazující Exit. Rozeběhnu se k nim, i přestože moje nohy protestují. Jakmile otevřu dveře, rozezní se přímo ohlušující alarm. No do háje.

....

Jake

Tým jsme sestavili, jak nejrychleji to šlo, ale stejně si myslím, že to k Abby nestihneme včas. Hlodá ve mně špatný pocit a to se mi ani trochu nelíbí.

Upevním si pás a nandám sluchátka. Jakmile vrtulník vzlétne, cítím se o něco lépe. Pokývnu hlavou n Tonyho a zvednu palec nahoru. Kylie nás s sebou nechtěla vůbec vzít, ale když jsme ji dali jasně najevo, že bychom se tam kdyžtak dostali vlastními prostředky, slevila.

Plán je celkem jasný. Agenti v terénních autech obklíčí budovu a vtrhnou tam. My zastavíme o kousek a dál a přidáme se k nim, až dostanou situaci pod kontrolu. Musím protočit oči jen, co na to pomyslím. Nejradši bych těm hajzlům, co mi ji sebrali, vymlátil všechny zuby.

Dívám se z okna a snažím se uklidnit svoje bušící srdce pozorováním krajiny. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, ale jsem teď vážně nervózní.

....

Abby

Ze dveří vyběhnu tak rychle, jak to jde. Nevím, kam jsem to vyběhla, ale důležité je, že jsem venku. Nadechnu se čerstvého vzduchu a hned se mi běží lépe. Nejspíš běžím po parkovišti, ale nemám čas zaobírat se auty okolo mě. Za parkovištěm spatřím les. Moje jediná šance. Tam se jim mezi stromy a v tmě schovám.

Málem zakopnu o kořen, ale naštěstí to v poslední chvíli vyrovnám. Prodírám se lesem a je mi úplně jedno, že mě větvičky švihají do obličeje. Stejně to už skoro necítim, jelikož ho mám celý domlácený. Bolest je tak silná, že už jsem ji přestala vnímat.

Po asi 20 minutovém sprintu se zadýchaně opřu o strom. Aspoň na dvě minuty si musím oddechnout.

Najednou uslyším výstřel.

„Běžela tudy!" Zařve někdo na celý les a do toho se přidá radostné štěkání. Ne, ne, ne!!!

Z posledních sil se rozeběhnu, ale vážně pochybuju, že se to dá nazývat během. Každou chvíli samým vyčerpáním upadnu na zem, ale nevzdávám se. Musím se dostat pryč. Do toho sklepa se už nechci nikdy vrátit.

Z mé pravé strany se ozve hluboké zavití. To mě vyděsí natolik, že se na chvíli doopravdy dám do běhu. Přijdu si jako štvaná zvěř. Divím se, že jsem v tý černočerný tmě ještě nevrazila plnou parou do stromu.

Nevím, jak se to stalo, ale nějak se dostanu na mýtinu. Zastavím se uprostřed louky porostlou dlouhou a mokrou trávou a vyděšeně se rozhlédnu okolo sebe. Když ze všech stran uvidím přibližující světlo baterek, je mi jasný, že jsem v pasti.

...

Jake

Vrtulník dosedl tak kilometr od budovy. Možná nás slyšeli, ale je to jedno. Mají teď dost starostí se zbytkem týmu.

Z mého broukání, což mě uklidňuje, mě vyruší skřípot pneumatik. Tohle nebylo v plánu!

Vyskočím z vrtulníku a doběhnu k řidiči, který už roluje okýnko dolů.

„Kylie vzkazuje, že se musíte vrátit! Máme problémy. Je jich tu víc, než s čím jsme počítali a Abby není k nalezení. Vypadá to, že jim utekla." Vychrlí na mě. Srdce mi vynechá tep. CoŽe?!!

Najednou se z lesa ozve výstřel. Prudce se otočím směrem, odkud vyšel.

„Naše jednotka je v lese?" Zeptám se ho. Agent jen zavrtí hlavou. Tím pádem to musí být Abby.

Tony se objeví vedle mě.

„Všechno v pořádku?" Zeptá se zmateně.

„Ne, musíte se vrátit." Zavrtí hlavou řidič terénního vozidla. Podívám se rychle na Tonyho. Ví, na co myslím a jen tak, abych to postřehnul jen já, přikývne.

„Dobře, tak to běžte říct našemu pilotovi." Řekne Tony s naprosto nevinným úsměvem. Chvíli si nás ten agent prohlíží, ale nakonec vyleze ven. Ani nedojde ke dveřím vrtulníku a já a Tony už sedíme v autě.

„Jeď, jeď, jeď!" Vykřikne Tony, jakmile zabouchne dveře spolujezdce. Na nic dalšího nečekám a rozjedu se do lesa, odkud vyšel ten výstřel. Bože, snad mi ji nezastřelili.

Projíždím těsně mezi stromy. Je mi jedno, kolikrát se auto odřelo o kůru stromů. Jediný, co mě zajímá, je Abby.

„Támhle je nějaký světlo!" Ukáže prstem Tony směrem víc doprava. Zabočím prudce tím směrem, až málem vrazím do stromu. Hlavně klid, poručím si v duchu.

Projedeme kolem jednoho muže, který se na nás jen překvapeně podívá. Než stihne zamířit na pneumatiku, zmizíme mu mezi stromy. Když se objevíme na mýtině a já ji tam uvidím stát celou zbitou, zalije mě zároveň vlna klidu a vzteku. Chci osobně zabít toho, kdo ji to provedl.

Omlouvám se, jestli je tahle kapitola zmatená, ale chtěla jsem to aspoň zkusit :D Doufám, že se vám kapitola líbí!:) Za každý vote a komentář budu moc ráda:)

Hackerka 007Where stories live. Discover now