Hackerka 007

Kapitola 27

Jake

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si ji nechal proklouznout prsty. Zase. Vzali mi ji přímo před nosem. Jak jsem to mohl dovolit?  Jako kdyby se opakovala minulost. Nemůžu dopustit, aby se něco stalo Abby. Když jsem nedokázal zachránit Jessicu, musím se pokusit zachránit alespoň Abby.

Pohlédnu na mého kámoše, který sedí na vedlejší nemocniční posteli. Ani jednomu z nás se nic moc vážnýho nestalo, až na pár odřenin a krvavých ran. Doufám, že Abby je na tom stejně nebo ještě lépe. Jinak by byla vůči únoscům v nevýhodě.

Uběhlo už 8 hodin od jejího zmizení, z čehož jsem 3 hodiny prospal v týhle hnusný nemocnici. Kontaktoval jsem Kylie, abych ji sdělil, že chybí jeden člen týmu, ale ještě mi neodpověděla. Možná, že ta celá situace na jejich základně není ještě plně pod kontrolou, ale to bych se divil. Aspoň že my dva jsme se dostali do bezpečí.

Jakmile doktor převáže nějaké obvazy na Tonyho ruce a zmizí na chodbě, kývnu na Tonyho, že je čas jít. Nemůžeme tu zůstat. Musíme co nejdřív najít Abby, když nikdo jiný po ní nepátrá. Mohli bychom požádat o pomoc školu, ale oba jsme se předtím shodli na tom, že bude lepší, když počkáme na Kylie.

Oba dva se souměrně zvedneme z postelí a já se na něj lehce usměju. Jsem rád, že jsme se udobřili, ale je mi jasný, že už to nikdy nebude takový jako dřív. Momentálně mezi námi panuje mír a trochu předstírané kamarádství.

Lhal jsem mu o Abby. V té době jsem myslel, že to zvládnu. Že budu schopný se od ní držet dál, ale po téhle události to už nedokážu. Ještě pořád se mi honí hlavou vzpomínka na minulou noc. Jde o to, jestli mi ona dokáže odpustit.

Proplétáme se mezi sestrami a lékaři. Náš odchod není zas tak těžký, přece jenom naše zranění nejsou nijak vážná, a tak je většina pozornosti směřována k jiným pacientům, potulujícím se po chodbě. Hlavně se nesmíme střetnout s naším lékařem, který pořád hloupě tvrdí, že mám otřes mozku. Taková blbost.

Z nemocnice dojdeme na parkoviště, kde vybere naši oběť. Auto vypadá staře, takže je šance, že po něm nebude nikdo pátrat. Kývnu na Tonyho, který se na mě podívá se šibalským úsměvem a pustí se do práce. Za pár minut je auto odemčené. Teď je řada na mě.

Po 10 minutách nadávání se mi konečně podaří spojit 2 drátky tak, aby vznikla jiskra potřebná k zažehnutí motoru, který se zakuckáním naskočí. Zakřením se na Tonyho, než se pohodlně usadím za volant a vyjedu z parkoviště.

Po krátkém výletě do obchoďáku, kde jsme si koupili to nejlevnější oblečení, zamíříme do knihovny. Musíme se dostat k počítači a získat potřebné informace. Jakmile se dostanu k počítači, rozešlu pár emailů a pak začnu pročítat zprávy. Tony zatím volá Kylie.

Základna už je podle všeho pod kontrolou, ale Kylie nám to pořád nebere.

„Možná bychom se měli vrátit." Navrhnu. Tony pokrčí rameny, což beru jako souhlas. A tak vyrazíme zpět.

Po minutové jízdě se konečně dostaneme k polorozpadlé budově. Venku už je klid, žádné sanitky, policejní nebo hasičská auta. Tiše vystoupíme z auta. Parkoviště je poloprázdné a je tu děsivé ticho. Každý můj krok se rozléhá po okolí.

Jakmile vstoupíme do chodby, což bylo lehký, protože dveře jaksi chybí (spíš celá přední stěna), uslyším cvaknutí pojistek tak na 5 zbraních.

„Identifikujte se!" Ozve se hromový hlas.

„Jake Swartz."

„Antonius Archer." Odpovíme oba pohotově a v pozoru. Jeden z nich složí zbraň k boku a přistoupí blíž.

„Vaše karty." Osloví nás. Na pár sekund se leknu, že jsem ji někde nechal, ale naštěstí ji najdu v bezpečí zadní kapsy u mých džínů. Rychle mu ji ukážu, a jakmile ji vyndá i Tony, agent přikývne na souhlas. Nepatrně si oddechnu.

Po krátkém rozhovoru následujeme agenta do Kyliiny kanceláře, která podle všeho přežila bez újmy.

„Nazdar Kylie." Usměju se na ni, jakmile vstoupíme do kanceláře.

„Oh Bože, ještě že jste v pořádku." Vrhne se na nás a oba dva nás obejme.

„No...ne tak docela." Nervózně se podrbu v zadu na hlavě. Kylie si nás chvíli měří pohledem, než její obličej dostane vyděšený výraz.

„Kde je Abby?" Zhrozí se.

„Nevíme, měli jsme autonehodu a..." Tony začne vysvětlovat, ale Kylie ho nenechá domluvit.

„Autonehodu?! Co se stalo?" Vykřikne.

„O to teď nejde. Jde o Abby. Když jsme se probrali, už tam nebyla." Nemám náladu na vysvětlování, ztrácíme drahocenný čas.

„Sledovali nás už od základny. Nejspíš ji sebrali ti, co na nás zaútočili už tady." Přikývne Tony.

„Dobře, hned vyhlásíme pátrání." Odpoví vážně Kylie a vyběhne z místnosti.

Mezitím se snažíme s Tonym vymyslet nějaký plán. Ale vůbec nevím jak začít. Nemáme žádné stopy, prostě vůbec nic.

...

Už asi 3 hodiny prohlížíme kamerový záznam z křižovatky, kde jsme nabourali, a z okolních silnic. Snažíme se najít přesnou cestu, kudy to auto s Abby odjelo.

Záznam naší srážky jsem viděl už tak milionkrát, ale pořád musím zírat na ty 2 chlapy, co odnesli moji Abby. Až je najdeme, tak jim pořádně namlátím. Zrovna když už to chci vzdát, moje obrazovka párkrát zabliká. Co to sakra?

Ani ne za 5 sekund mi na obrazovce vyskočí okno se souřadnicemi. To je moje holka! Otočím se, abych to pověděl i ostatním, ale když si všimnu Kyliina úsměvu, je mi jasný, že to poslala naprosto všem.

.............

Abby

Nechápu, jak se mi to povedlo, zvlášť když jsem si při osvobozování z provazů málem vykloubila levé zápěstí. Nakonec jsem se nějak postavila na nohy a mrštila s sebou na zem, čímž jsem nalomila opěrky a tak bylo lehčí se z toho dostat. Ještě, že byla dřevěná. A to, že jsem si přivodila další otřes mozku, je už vedlejší detail. Nějakým zázrakem na mojí ruce přežily všechny ty obvazy a dlahy.

Odemknout notebook byl už tvrdší oříšek. Byl ještě víc zaheslovaný a zakódovaný než ten Faheemův. Nevím, jak dlouho mi zabralo se do něj dostat, protože mi sem hodiny vážně nedali. Jakmile jsem se dostala přes síť do naší základny a poslala jim souřadnice, rozhodla jsem se, že se odsud zkusím dostat sama. Nemůže to být horší, než aby mě tu našli rozvázanou a s počítačem v ruce ne?

Ještě předtím, než jsem se vyškrábala na schody, zapnula jsem na Samově laptopu signál, který půjde pouze do hlavního počítače na naší základně. Skryla jsem to před ním složitým kódováním, které by neměl být schopný najít. Kdyby ti hajzlové utekli a vzali s sebou počítač, budeme vědět o každém jejich kroku.

Tak tuhle kapitolu jsem napsala hlavně z Jakeova pohledu, aby jste věděli co se děje na druhé straně :D Doufám, že se vám to líbí!:) A co myslíte, dostane se odtamtud Abby nebo ji chytí?:D Nebo ji vysvobodí dřív, než se pokusí o pořádný útěk?:D A co říkáte na to, co si o ní Jake myslí?:D Za každý koment a vote budu moc ráda!:))