Léto 2017
Poté, co jsem konečně dokázala trochu zapomenout na Charlese, bylo na čase začít řešit, co budu se svým životem dělat dál. Čekal mě poslední ročník na střední škole a neměla jsem nejmenší tušení, kam se vydat potom. Vždycky mě zajímala literatura a kultura, ale zároveň i sport (i když spíš pasivně) a lidské tělo. V průběhu léta jsem pročítala studijní programy nejrůznějších vysokých škol v Itálii i jinde v Evropě a zuřivě vybírala tu pravou.
Mamce se nejspíš díky krásnému počasí a odpočinku udělalo o něco lépe a trvala na tom, že musíme do Riccione, tak jako vždy. Její ošetřující lékař se domluvil s klinikou poblíž, aby v případě komplikací mohla léčení podstoupit tam a našemu rodinnému výletu už tak nic nebránilo. Těšila jsem se, že změníme prostředí a oddechnu si od všeho, nad čím jsem doma nedokázala přestat tak úplně přemýšlet.
Sbalila jsem knížku, mobil a opalovací krém a vyrazila na pláž. Neměla jsem náladu na lidi, chtěla jsem prostě jen vypnout a užít si sluníčka. Na bílé plastové lehátko jsem rozprostřela osušku, posadila se a začala se patlat pořádným nánosem krému na opalování. Mezitím jsem pozorovala lidi, kteří plavali ve vodě, procházeli se po pláži, a nebo se jen tak líně povalovali všude kolem. Nakonec jsem pohledem zavadila o známou tvář. Hnědé vlnité vlasy měl o trochu delší než vloni, jeho rysy trochu zmužněly, ale ty šedivé oči barvy nebe před bouřkou byly stále stejné. "Adri?" zavolal na mě a mírně nahnul hlavu na stranu, jako by si nebyl jistý, jestli jsem to já. "Ahoj, Damiano," zavolala jsem na něj zpátky a přátelsky se usmála. Zvedl se ze svého místa a vyrazil směrem ke mně.
"Nebyl jsem si jistý, jestli letos dorazíte. Luca se zmínil, že je tvoje mamka nemocná. Moc mě to mrzí," řekl, když se posadil vedle mě. "Bylo to dost na poslední chvíli. Byla to právě máma, kdo tlačil na to, abychom sem jeli," vysvětlila jsem mu a koukala na svoje bosé nohy, na které se nalepila tenká vrstva jemného písku. "Jsem rád, že tu jsi," špitl a já zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Naše pohledy se střetly na několik vteřin, než jsem hlavu zase sklopila dolů a Damiano si odkašlal. "Přijdete večer s Lucou na pláž?" zeptal se po chvíli. "Nejsou tu sice všichni, ale určitě se pár lidí ukáže."
"Rádi," přikývla jsem a Damiano se rychle rozloučil a zmizel. Dal mi tak prostor věnovat se své četbě a dalšímu pozorování cizích lidí.
"No, konečně. Už jsme se začínali bát," zahlásil Marco, když jsme s bráchou a batohem plným levného vína dorazili večer na pláž. Hlouček výrazně prořídl. Marco nám stihl říct, že Gia a pár dalších zůstali přes léto ve městech, kde studují, kvůli stážím a brigádám. I Luca měl od podzimu začít studovat práva na Sapienze v Římě. Všichni jsme pomalu stárli a dospívali, začínali nové životy jinde a bylo nad slunce jasné, že za pár let se v Riccione na pláži už scházet nebudeme.
Popíjela jsem teplé bílé víno z plastového kelímku a periferním pohledem sledovala, jak Damiano váhá, zda si má ke mně přisednout. Pokaždé se nadechl, narovnal záda a pak zase vydechl a přikrčil se, jako by nevěděl, jestli o jeho společnost stojím. Nakonec jsem se na jeho trápení nevydržela dívat, vstala jsem a šla si sednout k němu. "Ahoj," vyhrkl a já se zasmála. "Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem a usrkla svého vína.
"Už to není, co to bývalo," povzdechl si.
"Už nejsme bezstarostné děti," vyslovila jsem svoji předchozí myšlenku a pokrčila rameny.
"Už sis vybrala univerzitu?"
Povzdechla jsem si: "Ještě ne."
"Nic si z toho nedělej. Taky se nemůžu rozhodnout. Naši chtějí, aby ze mě byl doktor. Ale ještě jsem jim neřekl, že při každém pohledu na krev jdu do mdlob." Podívala jsem se na něj a zacukaly mi koutky: "To je docela podstatná informace, kterou by asi měli vědět." Teď pro změnu pokrčil rameny on.
Měla jsem v sobě asi 4 skleničky, teď už skoro horkého, vína, když Marco pustil přes bluetooth reproduktor hudbu a začal příšerně nahlas a příšerně falešně zpívat. Nejdřív jsem se tomu jen smála, ale pak mě Damiano vytáhl na nohy a chytil mě kolem pasu. Nedržel mě násilím, ale dost pevně na to, abych byla nucená se vlnit do rytmu hudby s ním. Po chvíli jsem se uvolnila a objala ho kolem krku. Usmál se a přitáhl si mě ještě trochu blíž k sobě. "Ahoj," zašeptal stále s úsměvem na tváři. "Ahoj," uchechtla jsem se a přitiskla se k němu úplně. Naše hrudníky se dotýkaly a já cítila, jak mu pod kůží buší srdce. Šlo z něj příjemné teplo a hezky voněl. Ale ne tak hezky jako... Než jsem stihla dokončit myšlenku, měl svoje rty přitisknuté na těch mých.
