Kapitola 46.

207 19 1
                                    

Srpen 2024

"Tohle nemá cenu," povzdychla si Alessandra a přitiskla si malou Silvii blíž k hrudi. "Ale měli jste tu zůstat až do konce týdne," protestovala jsem.

"Očividně bude lepší, když se vrátíme do Říma a nebudeme vám kazit dovolenou." Nedávalo mi smysl, aby můj bratr tolik vyváděl kvůli Paole a už vůbec ne kvůli tomu, že jsme Eliho vzali na motokáry. Přesto byl ale celé odpoledne jako tasmánský čert, rozdával všem kolem sebe jen zamračené pohledy a odmítal se, jakkoliv zapojit do další diskuze o obou tématech.

"Vážně ho tak štve Paola a motokáry nebo je v tom něco víc?" zeptala jsem se Alex. Ta si znovu povzdychla a posadila se vedle mě na postel v mém pokoji. "Firma, ve které pracoval zkrachovala. Mysleli jsme si, že s jeho vzděláním a praxí bude jednoduché najít jiné místo, ale ukázalo se, že jsme se spletli. Navíc, když teď máme Silvii, výdaje jsou větší ale zároveň je moc malá na to, abych si našla práci. Je nabroušený už několik týdnů, ale myslela jsem, že mu změna prostředí prospěje. Asi to byla chyba," po tváři se jí skutálela slza. Zboku jsem ji pevně objala a nechala ji, aby si položila hlavu na moje rameno. Zavřela jsem oči a hladila ji dlaní po zádech. "Proč jste nic neřekli? Mohli jsme vám pomoct," řekla jsem po chvíli, na což se Alessandra jen smutně zasmála. "Copak ho vůbec neznáš? Myslí si, že dokáže vyřešit všechno sám. První týden mi ani neřekl, že dostal výpověď. Předstíral, že dál chodí každé ráno do kanceláře." Ušklíbla jsem se. "Jo, to zní jako Luca." Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které se následně opatrně otevřely. "Všechno v pořádku?" zeptal se Charles a obě si nás změřil svýma zelenýma očima. "Moc mě ty motokáry mrzí. Adri říkala, že Lucovi se to nebude líbit," řekl omluvně směrem k Alex, která jen mávla rukou a zakroutila hlavou. "Jsem ráda, že jste Elia vzali pryč," usmála se na něj a Charles se konečně poprvé od příjezdu zpět do penzionu trochu uvolnil.

Rozhodla jsem se vzít situaci do svých rukou a na zahradě jsem našla svého bratra. "Musíme si promluvit," začala jsem zlehka. "Není o čem," prohlásil a zatvrzele zůstal stát s rukama překříženýma na prsou na okraji vydlážděné terasy, kde zíral do prázdna. "Fajn, tak budu mluvit já a ty poslouchej," nevzdala jsem to. "Nelíbí se mi, jak se chováš. Nelíbí se mi, co jsi řekl tátovi, protože všichni víme, že si zaslouží být šťastný a ty mu to kazíš. Nelíbí se mi, jak jsi vyjel na Charlese, i když si díky němu Elio užil skvělé odpoledne a možná našel něco, v čem by mohl být dobrý. A nelíbí se mi, že mi neříkáš o svých problémech, protože pokud vím, říkáme si vždycky všechno."

"Skončila jsi?"

"Ne. Jsi můj brácha, cazzo. Nechci, abys trápil Alessandru a nechci, abys trápil sebe. Proč jsi mi nic neřekl?"

"Zvládnu to sám."

"Očividně," zabručela jsem a popošla k němu. Věděla jsem, že na mě nemá náladu, ale znám Lucu. Je to jeden z nejhodnějších a nejméně sobeckých lidí. Dokud jde všechno podle jeho představ, nezvýší ani hlas. Má ale problémy přijmout, když mu někdo chce pomoct. Je tvrdohlavý. Nejvýraznější povahový rys, který sdělil po mamce. Nic dalšího jsem neřekla, jen jsem ho poplácala po rameni, aby se otočil a pak jsem ho vší silou objala. "Je to na hovno, Adri. Totálně na hovno," zašeptal a objal mě taky. "Já vím. Ale zase bude dobře. Zvládli jsme horší věci."

Táta, Alessandra i Charles nás zvědavě pozorovali, když jsme se usadili k večeři ke společnému stolu. "Chci se vám všem omluvit," začal Luca a já ho pohledem povzbuzovala jako správná mladší sestra. "Mrzí mě, že jsem byl naštvaný a nepříjemný..." Vysvětlil tátovi i Charliemu, co se stalo a proč byl tolik podrážděný. Omluvil se Alessandře za to, jak se poslední týdny choval, omluvil se tátovi a popřál mu s Paolou hodně štěstí. "A vám dvěma se taky omlouvám. Ale i kdyby měl být Elio nový Ayrton Senna, nechci, aby závodil profesionálně. Je to nebezpečný a časově i finančně náročný. To si teď nemůžeme dovolit," řekl směrem k Charliemu a mně. Oba jsme synchronizovaně přikývli, i když Charlesovi se v očích zračilo mírné zklamání.

Celá rodinka nakonec do Říma opravdu odjela až na konci týdne. Užili jsme si těch zbývajících několik dní naplno a vyždímali jsme maximum z toho, že jsme zase jednou všichni pohromadě. Pak už byl čas vrátit se do reality a odstartovat druhou polovinu sezóny.  

La rosa gialla (CZ)Where stories live. Discover now