Zdravím všechny čtenáře 😊
Jak se vám zatím líbí formule týmů, které už byly zveřejněné? Za mě teda dost nuda a začínám mít strach, že i Ferrari bude z většiny černé 😂.
Nicméně, příběh se konečně rozjíždí a slibuju, že teď už budeme dvojici Charles a Adri vídat častěji a častěji společně 😊
-B. ❤
Únor 2024
"Mary, můžu s tebou na chviličku mluvit?" řekla jsem své nadřízené poté, co jsem vstoupila do její kanceláře těsně před koncem pracovní doby. "Ahoj, Adri. Jak sis užila dovolenou? Byla jsi doma?" usmála se na mě. Mary byla tou nejlepší vedoucí, jakou si kterýkoliv zaměstnanec mohl kdy přát. Přátelská a ochotná, ale zároveň si stála za svým a neslevovala ze svých nároků na naši profesionalitu a na úroveň služeb, které jsme měli poskytovat. "Bylo to moc fajn. Proto jsem vlastně tak trochu tady," začala jsem opatrně a posadila se na jedno ze dvou černých kožených křesílek, které stály před jejím pracovním stolem. Mary položila papír, který zrovna držela v ruce a podívala se mi zpříma do očí. "Mary, ty víš, že tuhle práci miluju a jsem tady s vámi moc ráda, ale..." Nadechla jsem se a sledovala, jak se jí nepohnul jediný sval v tváři. "Chtěla bych se vrátit domů."
Mary si povzdychla, ale pak se mírně usmála: "Tušila jsem to. Dneska jsi tu chodila jako tělo bez duše. Pokud chceš, můžeme hned sepsat výpověď. Standardní výpovědní lhůta je měsíc, ale pokud potřebuješ odjet dřív nebo bys tu chtěla zůstat déle, můžeme se domluvit."
Zůstala jsem na ni koukat v naprostém šoku. "Ty jsi snad jasnovidec nebo co?" zeptala jsem se nakonec a ona se zasmála. "Ne, ale ráda mám o věcech přehled a ráda o vás něco vím. O tobě Adri, například vím, že nechodíš na žádné firemní večírky, obědy jíš většinou sama a dlouho ti trvá, než se lidem otevřeš. Vím, že v Londýně nejsi tak úplně šťastná. Vím, že jsi to v minulosti neměla jednoduché, a i proto naprosto rozumím tomu, že se chceš vrátit domů."
"Děkuju, Mary. Ráda bych zůstala do konce měsíce, pokud to není problém. Pokud někoho potřebujete zaučit na moje místo, ráda se toho ujmu," odpověděla jsem, stále tak trochu vyděšená z toho, jak dokonale mě vystihla. "V pořádku. Sepíšu to a zítra se můžeš stavit to podepsat," usmála se na mě a já to vzala jako znamení toho, že mám jít. Rovnou jsem se v šatně převlékla, posbírala si svoje věci a vyrazila domů. Z kliniky jsem to do svého bytu měla jen přes pár ulic, ale ještě jsem se rychle stavila v Lidlu pro nějaké jídlo.
Doma jsem musela vyřešit dilema, komu zavolat nejdřív. Nakonec jsem jako správná dcera vytočila číslo na taťku, který odpověděl během asi 2 vteřin. Určitě trávil večer svojí oblíbenou kratochvílí, sledováním videí na YouTube. "Ciao, cara! Jaký jsi měla den?" Přes telefon jsem slyšela, jak se usmívá, a i moje koutky se mimoděk roztáhly do širokého úsměvu. "Ciao, Papà. Dnes jsem dala výpověď. Na konci února končím," oznámila jsem mu. "Mám radost, Adri. A hlavně chci, abys byla šťastná. Mám se poptat v nemocnici po nějakém místě?"
"Ne, to nemusíš. Charles říkal, že se zeptá."
"Charles?"
"Ano, Papà. Charles."
"Poslední dobou slýchám jeho jméno častěji a častěji," uchechtl se.
Ještě jsme si chvíli povídali o prvním dni v práci po dovolené, a nakonec jsem hovor ukončila a šla se navečeřet, než vytočím druhé nejčastěji volané číslo. Nestihla jsem si ani položit plátek sýra na chleba, než můj telefon začal vyzvánět na celé kole. Rychle jsem k němu doběhla a hovor přijala. "Ahoj!" zvolala jsem zvesela. "Ahoj. Jak to šlo, Rossi?" zeptal se Charles, a i když jsem ho neviděla, dokázala jsem si představit, jak se ušklíbl. I já se ušklíbla nad tím, že mě znovu oslovil mým příjmením. "Končím tady s koncem měsíce. Takže doufám, že už se poohlížíš po místě pro mě," řekla jsem mu nadšeně a on vydal zvuk, který měl nejspíš být radostným výkřikem: "Ha!" Oddálila jsem telefon od ucha a zašklebila se na černou obrazovku. "To budeš koukat, Adri!"
"Budu koukat? Co jsi vymyslel, Charlie? Začínám mít trochu strach."
"Nemusíš mít strach. Teda doufám," zarazil se. "Věděla jsi, že i mechanici a ostatní zaměstnanci potřebují čas od času služby fyzioterapeuta?"
"Kam tím míříš?"
"Zatím by to bylo jen dočasné, ale týmu chybí jeden fyzioterapeut kvůli nemoci. Vadilo by ti, kdybys v Itálii nebyla zas až tak moc, jak sis myslela?"
"A kde bych jako byla?"
"No, Bahrajn už nestihneš, ale Saudskou Arábii bys mohla..."
Před očima mi probleskl kalendář závodů F1, který mi Charles v posledních týdnech neustále opakovaně posílal. Bahrajn byl první závod, Saudská Arábie druhý.
"Jakože..."
"Jakože bys byla oficiální zaměstnanec Scuderia Ferrari a podívala se na pár závodů," objasnil mi a mně se zatmělo před očima. Ještě před měsícem, jsem nechtěla mít s Formulí 1 nic společného a usilovně jsem se vyhýbala čemukoliv spojenému s Ferrari. Což je dost těžké, když bydlíte 3 km od továrny Ferrari v Maranellu. A najednou pro ně mám pracovat, protože mi to domluvil kluk, o kterém jsem si myslela, že už ho v životě neuvidím, natož abych si k němu zase našla vztah?
"Adri, jsi tam?" zeptal se Charles po pár vteřinách ticha.
"Jo, jsem."
"A bereš to?"
"Jo, beru!"
