Kapitola 53.

247 22 9
                                    

Prosinec 2024

6. prosince o půl druhé odpoledne začal poslední první volný trénink sezóny a v obličejích všech se zračila obrovská únava, a ještě větší očekávání. Ferrari konečně dosáhlo na nejvyšší příčku v poháru konstruktérů a bylo jen krůček od toho, aby se jejich pilot stal mistrem světa. Charles měl celý týden tak napjatá ramena, že jsem se bála, že mu prasknou. Moje stále pokračující nevolnosti vůbec ničemu nepomáhaly.
"Takhle by to šlo," splácl ruce Joris, když Charles první i druhý trénink vyhrál. Navíc i Carlosovi se výborně dařilo a skončil druhý a třetí. Byl to skvělý příslib pro poslední závod a večer jsme uléhali do postele v mnohem lepším rozpoložení, než jsme ráno vstávali. "Jak ti dneska je?" zeptal se večer Charles, když jsem si zabořila obličej do jeho ramene a objala ho rukou kolem pasu. "Dá se to. Jak je tobě?" zeptala jsem se na oplátku a slyšela, jak se uchechtl. "Dá se to," zopakoval a vtiskl mi polibek do vlasů. "Jsi ze zítřka spíš nervózní nebo se těšíš?" chtěla jsem vědět s ohledem na nadcházející kvalifikaci. "Tak trochu od obojího. Snažím se nepřipouštět si ten tlak," zabručel a já se nadzvedla, abych se na něj mohla tázavě podívat. Jak už jsem zmínila, byl nervózní jako blázen, poznala jsem to na něm. Uměla jsem ho číst jako knížku, ať už se mu to líbilo nebo ne. A to samé platilo i opačně. "No, dobře. Jsem nervózní a chci to mít za sebou," ušklíbl se a já se na něj konejšivě usmála.

V sobotu ráno jsem místo běžné nevolnosti pociťovala spíš zvláštní tlak v břiše, ale nepřisuzovala jsem tomu velkou váhu, protože jsem usoudila, že jde spíš o nervy. Charles dojel v posledním tréninku čtvrtý, ale nevypadal, že by si z toho dělal velkou hlavu a tvrdil mi, že tentokrát mu nešlo o to, zajet nejlepší čas. Až do večera se tvářil statečně a já se ho snažila povzbuzovat pohledem i slovy, i když jsem tušila, že už je zavřený ve své vlastní bublině a vjemy z venčí si k sobě téměř nepřipouští. V 6 hodin večer se v boxové uličce rozsvítilo zelené světlo a kvalifikace mohla začít.

Stála jsem vedle Jorise, který mě držel kolem ramen a prsty mi zarýval do deltového svalu. Snažila jsem tu bolest nevnímat, ale svým způsobem mě vlastně uklidňovalo, že je vedle mě někdo stejně nervózní jako já. Charles i Carlos postoupili s přehledem do Q2, kde zajeli dva nejrychlejší časy. Třetí část kvalifikace byla o poznání dramatičtější, ale nakonec si Charles přece jen dojel pro pole position. Pocítila jsem obrovskou úlevu a Jorisův stisk na mé paži konečně povolil. Charles bude startovat z prvního místa a vyhne se tak chaosu v první zatáčce, který by mohl vést ke kolizi. Celý tým opět propukl v šílenou radost a všichni se těšili na vyvrcholení sezóny snů.

Večer jsme ulehli do postele dost pozdě a mě stále trápil podivný tlak v břiše. Pořád jsem se uklidňovala tím, že zítra touhle dobou už mi bude dobře. Budu mít vedle sebe mistra světa a všechno bude přesně tak, jak má být. Jenže ve 4 hodiny ráno jsem se probudila kvůli nesnesitelné bolesti. Zaskuhrala jsem a pokusila se posadit na posteli, abych vzápětí zjistila, že na prostěradle po mně zůstala tmavá vlhká skvrna. Zaúpěla jsem a položila si dlaň na břicho, kterým mi mezitím projela další ostrá křeč. Charles se v posteli zavrtěl a rozespale se rukou snažil najít moje tělo. Když jsem zaúpěla znovu, prudce se posadil a rozsvítil lampičku. "Adri, co se děje?" zašeptal rozechvělým hlasem a pohled mu sjel na špinavé prostěradlo. "Zavolám sanitku," vyrazil ze sebe a popadl telefon. "Počkej, to bude..." začala jsem, ale přerušila mě další ostrá bolest. Cítila jsem, jak mi po tváři stekla horká slza a za ní další a další. Věděla jsem, co se děje. A taky jsem věděla, že to nemohlo přijít v horší den.

V nemocnici potvrdili moje obavy. Došlo k samovolnému potratu v 7. týdnu. Abych řekla pravdu, víc jsem lékařku neposlouchala. Mluvila na mě dlouho, vysvětlovala mi další postup a uklidňovala nás oba, že se to prostě občas stává, a že embryo nejspíš mělo vážnou genetickou vadu, která zamezila dalšímu růstu a vývoji. Brečela jsem několik hodin, nad Abú Dhabí už dávno vyšlo slunce a Charles pořád seděl vedle mě, pevně mě držel za ruku a odmítal se ode mě, byť jen na minutu vzdálit. Kvůli silným bolestem a krvácení si mě chtěli v nemocnici nechat alespoň do večera, aby se přesvědčili, že potrat proběhl tak jak měl. Hrozné slovní spojení, já vím. "Měl bys jít. Za pár hodin je závod," zašeptala jsem a on zakroutil hlavou. "Charlie, prosím." Stiskl mi ruku a podíval se mi zpříma do očí, ve kterým se mu leskly slzy. "Jak to můžeš brát takhle v klidu?" zeptal se s trochu vyčítavým tónem a tentokrát jsem hlavou zakroutila já. "Nebudeme si v tuhle chvíli nic vyčítat, že ne? Ty teď musíš vyhrát ten závod. To je teď priorita..." "Ne, ty jsi priorita." "Charlie..." povzdychla jsem si. "Tady už nic nezmůžeš. Už se to stalo. Prosím, běž vyhrát závod, ať tenhle den není tak příšerný." Znovu se na mě podíval, ztěžka polknul a potom opatrně přikývnul. Naklonil se ke mně, aby mě mohl pevně obejmout a dlouze a něžně mě políbil. "Zkusím je přemluvit, aby mě pustili brzy, abych tam mohla být s tebou. Neboj se o mě, zvládneme to spolu," zašeptala jsem mu do ucha a cítila, jak jedna z jeho slz přistála na mé tváři.


Já se hrozně omlouvám. Vím, že tohle není příjemný čtení, ale bohužel je to dost tvrdá realita i spousty lidí v mém okolí. Pokud se vás tohle téma nějak dotklo, moc mě to mrzí. 
-B.

La rosa gialla (CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat