Prosinec 2017/ leden 2018
Začínala jsem mít podezření, že moje máma je bytost z jiné dimenze. Vzala jsem si její proslov o Damianovi k srdci a světe div se, fungovalo to. Rozhodla jsem se, že Charles je prostě jen kluk, o kterém občas uslyším v televizi, když se mu podaří závod, a to je všechno. Tečka. Nic víc. A bylo to fajn. Konečně jsem si začala vážit Damiana tak, jak si zasloužil. Otevřela jsem se mu a odhodlala se se do něj konečně pořádně zamilovat.
"Co kdybychom se o tom dneska nebavili?" navrhla jsem Damianovi, který tento měsíc už po sto devadesáté osmé vytáhl téma přihlášek na univerzitu. Byla jsem už téměř rozhodnutá, ale stále jsem si nechávala čas a chtěla přihlášky poslat až těsně před vypršením termínu. "Já jen..." "Dami, prosím," utnula jsem ho s úsměvem a usrkla ze svého aperolu spritz. "Pojďme si prostě jen užít večer a tyhle věci nech na mně, ano? Už mám skoro jasno a brzy ti řeknu finální verdikt." "Dobře," usmál se.
Seděli jsme v baru, který byl nacpaný k prasknutí a s nadšením očekávali příchod nového roku. Roku, ve kterém se z páru středoškoláků žijících s rodiči měli stát vysokoškoláci, žijící ve společném bytě. Damiano mě představil svým kamarádům z Parmy, a i když jsem se cítila trochu provinile, že nepomáhám doma v penzionu s večírkem, byla jsem spokojená a šťastná, jak jsem do skupinky zapadla.
Jak večer pokročil, všem se zvedla hladina alkoholu v krvi, a i mně se pomalu rozmazávaly hranice toho, co ještě je a co už není slušné chování. Toho, co je a co není správné. Takže když odbila půlnoc, sborově jsme zakřičeli: Buon Anno!" a Damiano mě políbil, okamžitě mě napadlo, že prostě musím zavolat Charlesovi a popřát mu všechno nejlepší do nového roku. Jenže v kontaktech jsem jeho číslo hledala marně. Zalila mě vlna smutku, která se následující den ráno po vystřízlivění proměnila ve vlnu úlevy.
1. ledna jsme strávili s Damianem v posteli v jeho dětském pokoji a líně se dívali na filmy. "Přihlásím se na univerzitu tady. Chci studovat fyzioterapii," řekl jsem Damianovi jakoby nic. On na mě prudce otočil hlavu a podepřel se levou rukou.
"Vážně?"
"Jo," usmála jsem se. "Jsem rozhodnutá už nějakou dobu. Těším se, až spolu budeme bydlet."
"Adri!" zajásal a vrhnul se na mě. Stiskl mě ve svém objetí a opět mě utvrdil v tom, že tenhle kluk nemá v těle jedinou zlou buňku. Když je někdo takhle šťastný z toho, že s ním budete bydlet, musí to přece být ten pravý.
Po příjezdu domů jsem opravdu, navzdory svému přesvědčení nechat to na poslední chvíli, odeslala přihlášku na obor fyzioterapie na Univerzitě v Parmě a pro jistotu ještě přihlášku na zdravotní sestru, taky v Parmě. Nepředpokládala jsem ale, že bych se se svým prospěchem na fyzioterapeuta nedostala. Sdělila jsem svoje rozhodnutí rodičům, kteří byli hlavně rádi, že jsem se někam přihlásila. Tušila jsem, že si někde v nitru přáli, abych zůstala s nimi v penzionu, nebo vystudovala něco, co by pro jejich podnikání bylo přínosné a já mohla podnik jednou převzít. Ale byli připraveni mě podporovat v jakékoliv kariéře, kterou jsem si vybrala.
Začala jsem zase víc běhat a dbát na svůj zdravotní i psychický stav. Nechtěla jsem na univerzitu nastoupit jako knedlík, který se neumí pořádně pohnout. Četla jsem knížky o pohybu a terapii a masážích a rehabilitaci. Zakousla jsem se do toho tak intenzivně, že bylo těžké myslet na cokoliv jiného. Byla jsem prostě odhodlaná přijímačky udělat za jakoukoliv cenu.
"No a když zatlačím tady, měl bys cítit velkou úlevu," řekla jsem Damianovi a zopakovala pohyby, které jsem viděla na mnoha instruktážních videích. "Au," vyjekl a zatnul se, ale po chvíli se zase uvolnil a vydechl. "To bylo...dobrý. A to ses naučila jen z knížek a videí?" zeptal se.
"Jo," pokrčila jsem rameny.
"Možná, bys na tu školu už ani chodit nemusela," zasmál se a já s ním. Chvíli jsem pohledem setrvala na jeho nahých zádech. Kůži měl bledou, protože opálení se od léta dávno ztratilo. Přejela jsem mu konečky prstů po páteři, on se zachvěl a otočil se na mě. Podíval se mi dlouze do očí a skousl si spodní ret. "Adri, já..." Než stihl říct cokoliv dalšího, políbila jsem ho a prsty mu zajela do vlasů.
Ten den jsme se poprvé milovali. Pro mě to byl první sex v životě a bylo to moc hezké. Nikdo další mi ani na vteřinu neokupoval myšlenky. Byla jsem to jen já a Damiano.
Děkuji za 300 přečtení ❤️
A asi je na čase říct, že o fyzioterapii vím jen to, co jsem si přečetla na internetu. Takže pokud to náhodou čte nějaký fyzioterapeut, prosím, nezlobte se na mě 😁
-B.
