Kapitola 57.

231 23 6
                                    

Moji drazí čtenáři,

vážně se to stalo? Ferrari 1-2?!!! ❤️❤️❤️

nicméně, pomalu ale jistě se blížíme do finále a já mám na vás jednu prosbu.
Zajímalo by mě, jestli máte nějaké náměty na příběh, který byste si rádi přečetli, ale ještě jste ho tu nenašli. Psaní mě totiž znovu chytlo a ráda bych v blízké budoucnosti začala psát další příběh. Samozřejmě si poradím dříve či později i sama, ale pokud máte nějaké neuspokojené představy, klidně sem s nimi. 😁 Fantazii se meze nekladou, ale ráda bych zůstala u Charlese 😊
Moc děkuji za všechny hlasy a komentáře a užijte si kapitolu 
😊
-B. ❤️


Prosinec 2024

"Moje mamka pekla to nejlepší panettone na světě. Ale tohle taky celkem ujde," řekla jsem popravdě s pusou nacpanou sladkým pečivem. Charles se na mě podíval s nadzvednutým obočím. "Tohle je z vyhlášené místní cukrárny. Stálo mě to týmovou kšiltovku a selfie, abych dostal poslední kus," zabručel. "Je výborný, Charlie. Vážím si toho, že jsi ho sehnal," usmála jsem se na něj a jeho výraz okamžitě zase zněžněl. "Díky," šeptl a políbil mě na tvář. "Vždycky s sebou vozíš týmovou kšiltovku jako formu úplatku?" ušklíbla jsem se a on pokrčil rameny. "Nikdy nevíš, kdy se bude hodit."

Náš 25. prosinec začal líně a pomalu. V pyžamu jsme si vychutnali snídani, kterou Charles velkoryse zařídil a oba jsme umístili dárky pro toho druhého pod vánoční stromek, který nám sem dodali zaměstnanci hotelu. Byla jsem z dárků, které jsem mu pořídila dost nervózní, protože se jednalo o samé drobnosti. Sice drobnosti z lásky, ale měla jsem tušení, že Charles překročí všechny myslitelné limity. "Už je čas?" zeptal se s rozzářenýma očima, když jsme dosnídali. Tiše jsem přikývla a natáhla se pro první dárek. Vybalil žluté ponožky s malými červenými formulkami a tvářil se, jako by to byl ten nejlepší dárek na světě. Hned si je natáhl na nohy a spokojeně si je prohlížel. Nervozita ze mě trochu opadla, protože pokud byl takhle šťastný z ponožek, všechno ostatní může mít jen stoupající tendenci.

Charlie si kromě ponožek rozbalil ještě naši zarámovanou fotku z pobytu na jachtě během letní přestávky. Jednalo se o momentku, kterou vyfotila Pascale a okamžitě se z ní stala moje nejoblíbenější fotka. Sluchátka, protože svoje stará zase někde ztratil a knížku o tom, jak složit hit, což měl původně být spíš vtip, ale Charles byl z nějakého důvodu opět spokojený. Já na oplátku dostala právě vydanou knihu o moderních postupech ve fyzioterapii i s věnováním autora, která Charlieho určitě taky stála kšiltovku. Nádherou královsky modrou Ferrari kabelku, kterou si budu střežit jako oko v hlavě, až nakonec pod stromečkem zůstaly už jen dvě malé krabičky. Jedna pro mě a jedna pro něj. "Ty první," navrhla jsem a podala mu tu, kterou jsem balila já. Charlie ne zrovna něžně strhnul papír a odklopil víčko krabičky na šperky. "Děláš si srandu?" vypadlo z něj, když si prohlédl náramek a podíval se na mě. "Rozbal si tu svoji," zahihňal se. Natáhla jsem se pro druhou krabičku a rychle nakoukla dovnitř. Vevnitř byl usazený tenký náramek pravděpodobně z bílého zlata s vygravírovaným nápisem 16 juillet 2011. Začala jsem se culit stejně jako Charles, protože on ze své krabičky vytáhl velmi podobný náramek s nápisem 16 luglio 2011. Datum našeho úplně prvního setkání.

"Vlastně nevím, jestli je to spíš roztomilý nebo strašidelný," zamyslela jsem se nahlas, když jsem se dívala na obě naše zápěstí. "Roztomilý. Rozhodně roztomilý," zakřenil se Charles. "Bude z nás takový ten pár, co za sebe doplňuje věty a napodobuje pohyby toho druhého, že jo?" ušklíbla jsem se a Charlie nadšeně přikývl. "To je sen," zazubil se a dolil mi skleničku prosecca. "Celý tenhle rok byl jeden velký sen," souhlasila jsem. "No, tak to se radši připrav ještě na spoustu dalších takových, protože na tom nehodlám nic měnit ještě tak 70 let," prohlásil Charles a mně se na tváři usídlil spokojený úsměv. Tenhle rok mi přinesl to největší štěstí v mém životě. Tolik nádherných zážitků s tím nejlepším člověkem na světě, rozhodně nejlepším pro mě. Ani havárka v Imole a ani potrat nemohly zastínit všechny ty skvělé věci, které mě letos potkaly. A to, že jsem znovu po letech potkala Charlese byl spouštěč toho všeho.

"Vážně odsud musíme pryč?" zakňučela jsem 26. prosince ráno, když jsme si sbalili kufry a nechali je odnést zpět do auta. Čekala nás tříhodinová cesta do Gorzana za mým tátou, ale vůbec se mi z našeho malého ráje nechtělo odjíždět. "Určitě se sem zase vrátíme," ujistil mě Charles, když jsme odevzdávali kartu od pokoje na recepci. Recepční se na mě soucitně podíval, jako by naprosto chápal moji nevoli k odjezdu. Nasedli jsme do auta a ujeli asi 100 kilometrů, když Charles náhle zastavil na benzince a vystoupil. Zvědavě jsem ho pozorovala ze svého místa, jak si to štráduje ke dveřím spolujezdce. "Střídačka," řekl mi s úsměvem a já na něj vyvalila oči. "Nezdržuj. Chceme stihnout oběd v Gorzanu," popohnal mě a já téměř v transu vystoupila a přesedla si na místo řidiče.

"Lepšíš se," pochválil mě Charles, když jsem zaparkovala na příjezdové cestě před penzionem La Rosa Gialla a ještě pořád křečovitě svírala volant. První část cesty byla v pohodě, jakmile jsme ale projeli kolem Lago di Garda a dostali se více do civilizace, doprava zhoustla a moje nervy byly na pochodu až do zaparkování. "Nechápu, proč mezi svátky musí všichni jezdit na návštěvy," zabručela jsem a konečně pustila volant. Jak už to ale bývá, doma všechny moje chmury okamžitě zmizí. A tak, když jsem viděla tátu, který zrovna otevřel vchodové dveře a šťastně se na nás usmál, trauma z cesty bylo rázem fuč.  

La rosa gialla (CZ)Where stories live. Discover now