Prosinec 2024
"Vážně tohle všechno potřebujeme?" zeptala jsem se Charlese, který právě cpal obří nákupní tašky do kufru auta. "Pokud nechceš umrznout, tak jo," pokrčil rameny a konečně úspěšně zabouchnul kufr. "Říkala jsem, že je mi jedno, kde strávíme Vánoce, pokud budu s tebou. Netušila jsem, že kvůli tomu musíme vykoupit celý obchod se sportovním vybavením a..." než jsem stihla pokračovat v brblání, utnul mě polibkem. "Ve Val Gardeně se ti bude líbit," líbezně se usmál a posadil se na místo řidiče. "Já vím, už jsem tam byla," namítla jsem a on se na mě šokovaně podíval. "Proč jsi to neřekla? Mohli jsme jet jinam. Třeba do Val-d'Isère nebo..." "Charlie," přerušila jsem ho pro změnu já. "Pro mě za mě jsme mohli klidně zůstat v Monaku. Hlavně chci být s tebou, jasný?" "Jasný," přikývl a znovu mě políbil.
Charles opět projevil svoji závislost na řízení, protože se rozhodl do lyžařského ráje v Dolomitech jet autem. Vážně jsem začala pochybovat o jeho duševním zdraví, když jsem si trasu našla na mapě a zjistila, že pojedeme 600 km. Snažil se mě ukonejšit tím, že přespíme na půli cesty, ale moje pochybnosti tím nijak zvlášť neuklidnil. Nicméně se ukázalo, že jet takhle dlouho a nemuset řešit nic kromě toho, kde se najíme a vyčůráme je vlastně dost osvobozující. A navíc Charles je výborná společnost na cesty. Pokud tedy zrovna nezpívá.
Zaparkoval před pětihvězdičkovým hotelem Granvara a bez okolků si to se mnou v závěsu namířil dovnitř. Pozdravil zaměstnance jako by byli staří známí a podal klíčky od auta portýrovi. Aniž by musel cokoliv říct, recepční mu s úsměvem podala kartu od pokoje a on vyrazil chodbou k výtahu. "Jezdíš sem často?" zeptala jsem se, stále trochu zmatená. "Každý rok," zazubil se. Výtah cinknul a oznámil, že jsme ve 4. patře a Charles přiložil kartu ke dveřím přímo naproti.
Do našeho apartmá by se v klidu vešla i pětičlenná rodina se dvěma velkými psi. Bylo větší než většina bytů, ve kterých jsem kdy byla a rozhodně mnohem luxusnější. Ale okamžitě jsem pochopila, proč se sem Charles každý rok vrací, když můj pohled upoutalo francouzské okno, které bylo dominantou obývacího pokoje. Nabízel se z něj velkolepý výhled na vrcholky tyčící se nad údolím a mně se na chvíli zastavil dech. "Pěkný, co?" řekl Charles, čímž moje ohromení trochu utlumil. Slovo pěkný totiž scenérii absolutně nevystihovalo. "Spíš très magnifique," opravila jsem ho a on se ušklíbl. Stoupnul si za mě a zezadu mě objal. "Na to, že už jsi tu byla vypadáš dost zaskočeně." Otočila jsem se na něj a věnovala mu naštvaný pohled, ale on se znovu jen uchechtnul a políbil mě.
"Musíš se trochu rozjet jinak tu budeme do večera," smál se Charles, ale v jeho očích bylo vidět, že mu trpělivost pomalu dochází. "Kdybys mě na první jízdu nevzal na černou sjezdovku, už bych byla dole," rozčilovala jsem se. "Nenapadlo mě, že ti napřed mám domluvit lyžařskou školičku. A tahle je červená. Černá je támhle," smál se a mávl rukou k vedlejšímu svahu, který měl sklon určitě aspoň 90 stupňů. "Tak pojeď," vyzval mě snad po šestnácté a já se zhluboka nadechla a odrazila se hůlkami. Jela jsem pomalinku a dělala velké obloučky, abych příliš nezrychlila. Jako malá jsem lyžovala hodně a s celou rodinou jsme každou zimu několikrát jezdili do Madonny di Campiglio, kde bylo velké množství modrých, opakuji modrých, sjezdovek. Jenže za posledních 10 let jsem na lyžích nestála ani jednou. A lyžování očividně patří k dovednostem, které postupem času zapomínáte, stejně jako třeba jízda v motorkáře. Charles mě objel a zastavil pár metrů pode mnou. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať jede pryč, ale už jsem to nestihla a v závratné rychlosti (rozumějte v rychlosti například batolete na odrážedle), jsem do něj narazila. Oba jsme skončili na zemi zamotaní lyžemi a hůlkami do sebe. Chtěla jsem mu vynadat, že je blázen a proč sakra neuhnul, ale když jsem viděla, jak se válí na zádech, vesele se směje a rukou schovanou v rukavici mě drží za tu moji, rozesmála jsem se taky a skoro nevnímala, že mě pravý bok bolí jako čert.
"Jauvajs," zakňučela jsem, když jsem vylezla ze sprchy jen v čistém spodním prádle a v zrcadle zkoumala svoji krásnou fialovou modřinu. "Promiň, to jsem nechtěl," špitl Charles s ohrnutým spodním rtem, ale v očích mu tancovaly jiskřičky něčeho, co by se jen těžko dalo nazvat lítostí. "Já tě uzdravím," pronesl naprosto vážně a padl na kolena. Chytil mě rukama za boky a nejprve začal polibky rozsévat po namodralé kůži, ale pak se přesunul i na druhou stranu, a nakonec s prosebným výrazem zatahal za lem mých kalhotek.
