Předem se omlouvám, budu mít teď pár náročnějších dní a nevím, jak budu stíhat vydávat. Práce, škola a v neděli koncert. Nejede náhodou někdo z vás taky na Nialla? 😊
Jako vždy, užijte si kapitolu. 😊 Snad omluvíte problémy v ráji, ale to je život. 😃
-B. ❤
Září 2024
Jelikož mezi Monzou a Baku byla týdenní pauza, rozhodli jsme se zůstat v Itálii. Z Charlese už byl opět Il Predestinato, který vyhrál na domácí půdě a jde si pro svůj mistrovský titul. Jeho obličej byl na předních stránkách snad všech denních tisků a v televizi se pořád dokola mluvilo o "trochu šťastném, ale důležitém vítězství." Ať už byl pro celou Itálii sebevětším hrdinou, mně stále leželo v žaludku, jak se ke mně během závodního víkendu choval. A nejhorší bylo, že on se nad tím ani nepozastavil. Od pondělního rána, jsem mu pravidelně každé zhruba 2 hodiny věnovala naštvaný pohled a zamračila se na něj. Ale bylo to k ničemu, protože on si žil na svém obláčku euforie a moje kabonění vůbec neregistroval.
"Co se s vámi dvěma zase děje?" zeptal se táta, když jsme k němu v průběhu volného týdne zamířili na večeři. Dorazila jsem o pár hodin dřív než Charles, abych mu pomohla všechno nachystat. "Nic, čekám na omluvu," zabručela jsem, zatímco jsem vmíchávala olivový olej, sůl a pepř do salátu. "Za co?" ušklíbl se táta.
"Za to, že se celý víkend choval jako blb."
"A nemyslíš, že by ses mohla pokusit ho aspoň trochu pochopit?"
"Já ho chápu. Naprosto ho chápu. Bylo toho na něj hodně. Je celou sezónu pod velkým tlakem. Tohle všechno chápu. Ale odmítám se smířit s tím, že mě kvůli tomu bude ignorovat." Tolik jsem se rozohnila, až mi půlka natrhaných salátových listů vyletěla z mísy na kuchyňskou linku. Táta se znovu jen suše zasmál a zakroutil hlavou.
"Myslel jsem, že jste všechny svoje komunikační problémy vyřešili," poznamenal táta a vrátil zeleninu zpátky do misky.
"Vyřešili. Tohle jsou spíš nekomunikační problémy," zabručela jsem.
Bylo půl osmé večer a po Charliem stále nebylo ani stopy. Zamračeně jsem střídavě hypnotizovala hodiny na zdi a displej svého telefonu. V hlavě se mi začaly honit ty nejhrůznější scénáře, protože ty jediné by ho mohly omluvit. Pokud ho neunesli mimozemšťani, nespadl na něj meteorit nebo ho nesežral písečný červ, tak bude mít hodně co vysvětlovat. Zkoušela jsem mu volat, několikrát. Ale ani po mnoha vteřinách vyzvánění žádný z mých hovorů nezvedl. O hodinu později mi konečně přišla SMSka: "Promiň, dneska to nestihnu."
"Co to jako má být?" namířila jsem telefon do obličeje svému otci, aby se mohl podívat. "Určitě pro to má nějaký dobrý důvod..." Zvedla jsem ruku na znamení toho, aby nic dalšího neříkal a naštvaně jsem dojedla zbytek salátu, který najednou chutnal nějak hořce.
"Asi to prostě muselo přijít. Všechno bylo až moc perfektní a za posledních pár dní, jako by se všechno otočilo o sto osmdesát stupňů," zamručela jsem Kale do telefonu. "Je to jen malinká krize. Nemůžeš z toho hned vyvozovat unáhlené závěry. Počkej do zítra a promluvte si o tom. Musíš vzít v potaz, že Charles je muž," řekla a já se na ni nechápavě podívala s pobaveným úšklebkem. "Charles je muž, tudíž nemá žádný smysl pro zodpovědnost a nechápe, že jsi naštvaná, dokud mu to jasně neřekneš."
"Myslím, že tvoje poznámka je hodně urážlivá, pro většinu mužské populace," zasmála jsem se. Pokrčila rameny: "Možná. Ale zkus mi to vymluvit."
Charles se neozval ani druhý den ráno. Samozřejmě jsem měla nutkání sednout do auta a vyrazit za ním, ale věděla jsem, že bych v návalu emocí řekla věci, které tak doopravdy nemyslím, takže jsem tuto možnost zavrhla a dál nasupeně ucucávala cappuccino a nerytmicky ťukala patou do podlahy. "Pořád nic?" zeptal se táta a já jen tiše zakroutila hlavou. Znovu jsem zkontrolovala telefon. "Jak dlouho musí být člověk nezvěstný, abys po něm mohl vyhlásit pátrání?" zamumlala jsem a táta se na mě lítostivě podíval.
O další dvě hodiny později jsem zaslechla před domem vrčení motoru a praskání štěrku na příjezdové cestě, vyskočila jsem z gauče a rozběhla se k oknu s jedinou myšlenkou: "Prosím, ať je to on!"
